Příchod Žolíka

autor: Václav Černý
  Terezka a Martinka

1. díl pohádky Kocour Žolík


Bylo to jednoho krásného letního rána. Babička přinesla v košíku malé kotě. Kocourek už měl jméno Žolíček, které mu daly děti v domečku, kde se toho jara narodil. Terezka vykřikla nadšením a brzy se objevila Martinka, která si jej také hned oblíbila. Mourovaté kotě rostlo jako z vody. Děti na něj nedaly dopustit, nosily mu jídlo a pití a každou chvíli se s ním mazlily a hrály. Někdy jej honily pod gaučem, jindy zase po kuchyni, nebo mezi králíky. Martince také rozdrápal pěkné zelené šatičky, když se po ní chtěl šplhat. Jindy se zase málem zaběhl na louce, když honil neposedného motýla. Užili si všichni toho léta plno dobrodružství, ale škola volala a na konci prázdnin jel Žolíček s dětmi k nim domů.

Domeček, kde Martinka s Terezkou bydlely byl menší, nebylo také na dvoře tolik zvířat a také tu nebyla stále přítomná babička, která by pustila Žolíčka dovnitř, když po tom toužil. Na dvorku byly slepice a sousedův pes Bobík byl stejně vzteklý jako jeho páníček. Z našeho kocourka už na podzim byl kocour Žolík, který klidně dokázal sedět na sloupu plotu a koukat se na zuřícího Bobíka s bohorovným klidem třeba dvě hodiny.

Žolíkovi se stále vedlo dobře. Děti si s ním hodně hrály, braly ho domů, když přišly ze školy a učily jej různým neplechám. A žolík byl velice učenlivý. Nejvíce to bylo možné spatřit v zimě, kdy se rád vyhříval u topení. Nejdřív tam skočil, natáhl se a usnul. To však neměl dělat, protože přestal vyvažovat a brzká rána ohlašovala pád malého nešiky. Jenže jak šel čas, pochopil Žolík co má udělat a tak se pacičkami roztáhl a zajistil, aby nemohl spadnout. Jenže stejně se někdy stalo, že topení topilo moc a vyhnal jej dolů žár. To si potom našel místo v obýváku na kanapi a tam rád pobýval. Když jej někdo chtěl vyhnat, koukal se rozmrzele jako čerstvě vyoraná myš. Když mu hrozilo vypuštění ven, kam se mu nechtělo, zjistil, že se může schovat na židli, která je zastrčená pod stůl. Dlouho to trvalo, než mu na to přišli. Jenže když tak zůstal přes noc a udělal nejenom loužičku, tak se to nedalo než zjistit, kde se vlastně skrývá.

Od té doby, co se vyskytoval doma, nebylo po myších v bytě ani vidu ani slechu. To jen na půdě se odvážily kout své myší pikle, tam na ně Žolík nemohl. Někdy jej bavilo lovit mouchy nebo skočit po pavoukovi. Byl to takový domácí lovec.

Pokud se týkalo jeho oblíbených venkovních míst, tak se mu líbilo v garáži. Snad i proto, že tam se myši také rády stahovaly a on jim kazil jejich reje. Jenže tam býval tak rád, že se nechával i zavřít a pak tam chudák býval i hodně dlouhou dobu. Když to bylo přes noc, tak jej ráno někdo uslyšel. To žalostné mňoukání prostě nebylo možné přeslechnout. Po otevření dveří vylítl jako splašená střela, aby se tam zase rád večer snažil dostat. Horší to bylo, když tam musel být třeba dva dny, to už začínal trpět. Po nějakém čase se stal opatrnější, vždyť to byl chytrý kocour.

Legrační bylo zpočátku jeho soužití s ostatními kocoury v ulici. Žolík nebyl žádný povaleč a žrout, proto vážil sotva polovinu toho, co okolní nenažranci. Sice jej neměli rádi, ale když po něm chtěl některý starý fotr chňapnout, stihl ho Žolík za tu dobu třikrát oběhnout. A když vyskočil na plot, potřeboval jeho stíhač několik metrů rozběhu a pak se ani na plotě nemohl pro svou váhu udržet. To celé bylo opravdu veselé.

Když Žolík byl trošku starší, zalíbily se mu kočičky a tak se vydával na cesty. Nikdy nikdo nevěděl kdy se vrátí, někdy to bylo za dva dny, jindy za dva týdny. Ovšem vracel se jako by byl zpráskaný holí. Podlitiny na oku mu byly vidět i přes jeho potrhaný kožich. A ten kožich nepokrýval o moc víc, než jen kosti, které takřka chrastily.

Pak jak vyrostl, začal prožívat různá jiná dobrodružství. Podívejme se na některá z nich...


kocour Žolík   |  Příchod Žolíka  
Díly pohádky
Kocour Žolík
|  Žolík kosmonaut
|  Žolík kočičman

| | |   Všechny pohádky   | | |           | Mapa webu |
Zajímavé odkazy | Fotografie přírody | Řeka Labe, fotografie | Hradce Králové - fotografie | Sluneční fotobanka | Antikvariát Kačur | Knihy a knihkupectví

© 2007 - 2017 Václav Černý vaclav.cerny@sije.cz Veškerá autorská práva vyhrazena. Šíření pouze se souhlasem autora!

Poslední aktualizace: 24.5.2014 Václav Černý