Rozcestí

autor: Václav Černý
  miminko

1. díl pohádky Tři cesty


V jednom domečku, kousek od lesa, kousek od řeky, kousek od rozcestí, žili tatínek a maminka. Měli se moc rádi a o svůj domeček se náležitě starali. A jak už to tak bývá, v běhu času se jim narodili tři synové.

Nejstarší z nich spatřil světlo světa, když bylo venku ukrutné povětří, sněhu, že jej musel tatínek odhazovat i od oken, aby do jejich světničky vůbec bylo vidět. Kluk to byl jako buk, dali mu jméno Tariel na počest jednoho arabského obchodníka, co mu před rokem tatínek zachránil život na nedalekém rozcestí, když se mu jeho kůň celý splašil. Tak se onen obchodník jmenoval a dal tatínkovi za odměnu nádherný nůž z damascenské oceli a vykládanou rukojetí. Spal pak v jejich chaloupce až do rána a stali se s tatínkem přáteli.

Druhý den se v chaloupce objevily tři sudičky. První Tarielovi dala do vínku sílu do rukou. Druhá se zamyslela a říká: „Ty se budeš trápit, protože uvěříš zlým slovům lidí se zlým srdcem. Třetí jej přišlo líto a tak mu dala do vínku odolnost velikému vedru a zlým lidem. Jak se sudičky ukázaly, tak také zmizely a tatínek jim ani nestihl nalít skleničku něčeho, díky čemu by venku tak nemrzly.

A kluk rostl jako z vody. Když mu byl jeden rok, už chodil za maminkou po kuchyni a jak se ještě stále motal, tak mamince spíš překážel. Ale ona jej měla ráda a měla pochopení pro nějaký ten překlopený krajáč. Tatínek zase pletl košíky a tak mu do nich synek lezl a hrál si s ním na schovávanou. Nic si nedělal z tatínkových pohrůžek, že ho jednou do nějakého košíku zaplete a pustí po řece jako plaváčka.

Když bylo Tarielovi dva a půl roku, zrovna v létě, byl právě s tatínkem na rybách na blízké řece. Byla neděle odpoledne a oba se těšili, jak mamince udělají radost. Jenže ten den nic nechytili. Když se vrátili večer domů, čekalo je úplně jiné překvapení. Vyšla jim vstříc maminka a než se stačili pochlubit s tím, jak jim to dneska nevyšlo, říká jim maminka: „Tak mám pro vás překvapení!“ Tatínek myslel, že asi koupila štiku, aby jim vytřela zrak, ale všechno bylo úplně jinak. „Budeme mít miminko“ říkala celá rozradostněná maminka. A tatínek ji krásně objal a Tariel se přitulil k jejím nohám. „A maminko, bude to kluk? Bude si se mnou hned hrát? A nebude moc brečet, viď, že ne? A budeme si hrát na honěnou.“ Byla to nádherná neděle. Maminka s tatínkem si až dlouho do noci povídali.

Na jaře, když začal tát sníh, najednou maminka začala křičet: „Honem!“ A tatínek pověřil synka, aby zůstal chviličku u maminky a hlídal ji. Kousek za rozcestím bydlela bába, co chodila lidem pomáhat, když se jim mělo narodit miminko a tak pro ní hnal jak o závod. Mezitím Tariel držel maminku za ruku a povzbuzoval ji, že už brzo přijdou. A přišli. Bába vyhnala oba hned pryč a po nějaké době se ozval z chaloupky dětský pláč. Oba do ní netrpělivě vtrhli, ale bába je uklidnila, že mají krásného kluka a ať hlavně nechají maminku chvíli spát. Než se probudila, byla s nimi a pak si vzala výslužku a vrátila se domů.

Druhému synovi dali jméno Jindřich, vybral jej tatínek, protože kdysi, když musel sloužit v císařském vojsku, tak vyhnal obírače mrtvol od jednoho ještě živého vojáka z Flander. Pomohl mu na nohy a dal mu napít. Byl zraněný, ale tatínek se o něj několik dní staral. Bylo po bitvě a ten Jindřich z Flander byl z nepřátelského vojska. Lidský život však byl pro tatínka mnohem víc než spory mocipánů o to, kdo bude poroučet jakému lánu země. Neměli nic, ale stali se přáteli na život a na smrt. Žádný z nich se nemohl pro toto přátelství vrátit ke svým. A tak chodili spolu po horách a pomáhali lidem tu s prací, tu zas vyhnat loupeživé zběhy, co drancovali na co přišli. A lidé jim za to dávali najíst a střechu nad hlavou. Když po půl roce takového života zaslechli, že byl uzavřen mír, jejich cesty se rozdělily a každý se vrátil domů. A tatínek dostal od Jindřicha náramek, o kterém tvrdil, že je od jednoho vévody, kterému zachránil život jeho dědeček.

Na druhý den se v chaloupce opět objevily sudičky. První se škaredě podívala a říká: „Ty půjdeš proti větru!“. Druhá byla hodnější a dala mu do vínku velikou zručnost a třetí zas dobré srdce. A jako naposled, jak se ukázaly, tak zmizely.

Tariel se ptal maminky, proč bráška pořád jen spí nebo brečí a nebo baští. Odpovědí mu byl úsměv a podotknutí, že tak to u miminek bývá. Pár dní čekal, že si budou hrát, ale pak si raději už chodil hrát s klukama do lesa. Rok se chýlil ke konci a právě na Štědrý den se malý Jindra poprvé postavil na nožičky. To byl pro všechny ten nejkrásnější dárek. Ale tatínek musel Tarielovi vysvětlit, že bude ještě dlouho trvat, než se budou moct spolu honit. Jindřichovi to moc dlouho netrvalo a ve sněhu se učil chodil. Maminka byla ráda, protože aspoň vždycky nebrečel, když spadl do kyprého sněhu. Na jaře si už kluci spolu v některých chvilkách hráli, ale vždy jen do té doby, než na okénko zaklepali kamarádi a malý musel zůstat s maminkou.

Jednou takhle na podzim, když bylo Jindřichovi dva a půl roku, byli všichni chlapi z chalupy na rybách. Tentokrát chytili hned na začátku velikou štiku a tak se jim šlo dobře domů. Když byli kus před chaloupkou, vyšla jim v ústrety maminka. Tatínek, aniž by si cokoliv pomyslel, hned věděl, proč jim jde naproti. Kluci ti netušili, ale když už byli blízko, rozběhli se tatínek s maminkou proti sobě a dlouho se objímali. Jen tatínek nezvedal maminku, tak jako někdy před tím rád dělával. Jindřich se ptá: „Copak nám nikdo naproti neběží?“ Maminka oba kluky pohladila, vzala za ruce a řekla jim, že budou mít miminko. Oba se chytili maminky, každý a jednu nohu a pak s ní ze samé radosti tancovali.

A příštího léta u nich byla zas stejná bába a zase se z chaloupky ozýval dětský pláč. Kluci se u kamarádů chlubili, že mají bratříčka. Dostal jméno Erik. Bylo to po jednom švédském jezdci co jej tatínek našel, když se vloni vracel pozdě v noci z ryb. Ležel na silnici a měl úplně polámanou ruku. Tatínek si jej hodil přes rameno a donesl domů. Vzbudil maminku a jali se jej ošetřit. Bylo jasné, že mu budou muset uříznout kus levé ruky. Nevydržel by to jinak a umřel by jim. Nalili do něj všechnu kořalku, co jí doma měli a přivázali jej za ořech, co měli venku. Jak byl úplně namol, tak jim právě prozradil, že je špión a že ho přepadli benátští vyzvědači nedaleko odtud. Shodili jej na zem a pustili přes něj kočár, tažený čtyřmi koňmi. Ještě, že tatínek za války mluvil s tolika cizími vojáky, že znal tolik řečí a mohl tolika lidem rozumět. Erik málo vnímal, co mu říkají, ale musel cítit, jak mu tatínek musel uříznout kus ruky a maminka zarážela krev co prýštila a obvazovala mu ránu. Řval, že se les kolem třásl, ale pak upadl v bezvědomí. Několik dní tak ležel, až se nakonec probral. Byl o kus ruky kratší, ale žil. Moc toho neměl, ale tatínkovi dal svůj opasek, co byl udělaný ze sobích kůží. Nevěděl co prozradil, nikdo mu to nepřipomínal. Za měsíc se rozloučil s maminkou a tatínkem a vydal se pěšky na cestu domů. Pak o něm nikdo v okolí neslyšel.

Sudičky ani tentokrát nezapomněly přijít. První hned jak jej viděla, tak řekla: „Ty vydržíš i ten nejprudší mráz!“ Druhá mu dala do vínku náramnou paměť na každou polohu, ale třetí se zamračila a jen prohlásila, že voda bude jeho nepřítelem. Tatínek pro ně ze zkušenosti ani pohoštění nechystal, ale sudičky ne a ne odejít. Tak tedy vytáhl doma udělaný likér z borovicových výhonků a každé nabídl. Všechny s díky přijaly a když vypily, tak ta poslední říká: „V této chaloupce se dlouho neukážeme!“ A jen se otevřely dveře, už po nich nebylo vidu slechu.

A život pak šel tak, jak chodí v mnohé jiné chaloupce. Kluci rostli, tatínek chodil dělat do lesa ploty, kácet stromy nebo nadhánět zvěř. Za to mohl on i jeho synové lovit v řece ryby a mohl si jich odnést domů, kolik jich ulovil. Nesměl lovit sítěmi, ani ryby prodávat. Někdy také chodil opravovat rybníky. Když byl ve Flandřích, tak viděl, jak se opravují vysoké hráze a protože se díval s očima otevřenýma, mnohé si pamatoval. Proto, když opravoval hráz rybníka tatínek, po dlouhá léta na ni nemusel nikdo ani pomyslet. Držela vždy pevně. Mnohdy byl také povolán, když tu byl nějaký projíždějící cizinec a nebylo možná se s ním domluvit. Bylo mnoho jazyků, které tatínek slyšel a tolik si toho pamatoval, že aspoň v hlavních věcech dokázal vždy každému porozumět.

Maminka neměla ani pomyšlení někam daleko chodit, protože jejich chaloupka byla svobodná a měli lán pole, zahradu a mnohého zvířectva. Dvě krávy bylo třeba každý den dojit a k nim ještě dvě kozy. Ve chlívku bylo vždycky několik prasat a ovcí a mezi nimi pobíhalo mnoho králíků, které nikdo ani nepočítal. Slepic měli tolik, že když dlouho nepadal sníh, tak se někdy kluci koulovali vajíčky. To pak maminka trávila večery nad valchou. O všechno to zvířectvo se starala a tatínek jenom někdy přišel s kamarády, aby posekali rozsáhlé louky na seno.

A kluci, ti jen jak mohli něco udržet v ruce, tak museli mamince pomáhat. A tady se naplňovala proroctví sudiček. Tariel vydržel na prudkém slunci celé dny a miloval vůni čerstvého sena. Jindřich opravil každé nářadí už jako malé dítě a Erik hned věděl, kde si kdo co zapomněl. Když se dalo, tak všichni chodili do školy. Tehdy se ještě učilo jen když mohly děti do školy přijít, když nebylo doma moc práce. Děti si však školy vážily, pilně se učily a snažily se co nejvíce pochopit, hlavně se naučit číst, psát a počítat. Někdy, když bylo hodně sněhu, tatínek nemohl nic dělat, tak si jej do školy pan učitel pozval. To byly nádherné dny. Tatínek vypravoval o cizích zemích, jak se tam žije, co se tam jí, jakými jazyky se tam mluví, jaké tam mají počasí, co tam roste za ovoce a stromy, jak tam lidé pracují a taky třeba jakými penězi se tam platí. Dozvěděli se také to, že na dalekém severu sluníčko v létě nezapadá a v zimě nevychází, v pouštích, že zaprší jednou za sto let a na západním pobřeží, že vítr skoro nepřestane foukat. Všechny děti i pan učitel poslouchali a ani nedutali. Nakonec každého dne tatínek řekl vždycky několik důležitých slov v každém jazyce, co z nich něco znal. A tak po několika návštěvách pozorné děti uměly v mnoha jazycích pozdravit, poděkovat, požádat o chleba a vodu, počítat alespoň do dvaceti a někteří i o něco více.

Život šel dál, kluci rostli a než se nadáli, Tarielovi bylo sedmnáct. Když se v zimě sešli na jeho narozeninách, prohlásil Tariel: „Až opadne sníh, vydám se na zkušenou do světa.“ „To máš z toho vyprávění“ řekla hned maminka tatínkovi. A tatínek opáčil: „A ty by sis mě vzala za muže, kdybych vylezl zpoza pece a jen se oprášil?“ Maminka musela uznat, že tatínek má pravdu a už neprotestovala. Na místo toho se starala, co dá Tarielovi na cestu a jak se dozví, co s ním je a kdy se vrátí... Události nabyly úplně jiného spádu, než by kdokoliv čekal. Za týden začal sníh tát a do čtrnácti dnů byly cesty suché. Maminka začala plakat, ale pak sbalila do uzlíku pár věcí, upekla dva bochníky chleba a políbila nejstaršího syna na čelo tak, jak to dokáže jenom milující maminka. Večer u stolu, když tam seděli všichni, tatínek vytáhl z truhly nůž, co dostal od arabského obchodníka, o kterém ještě nikdy nemluvil a dal jej Tarielovi se slovy: „Jen ty budeš vědět k čemu ti bude dobrý.“ Přes noc se Tarielovi zdál zvláštní sen. Trval sotva mžik, ale událo se v něm několik věcí. Nejprve hodil svým nožem do dálky, ale rozplynulo se mu kam vlastně... Pak skočil mezi dva hrby a pak padal dolů... Byla ještě tma a on věděl, že už musí jít. Maminka i tatínek s ním vstali a vyprovodili jej až na rozcestí. Tatínek mu cestou vypravoval, za jakých okolností dostal nůž, který teď patří Tarielovi.

To rozcestí bylo zvláštní. V dny rovnodennosti stín směřoval při východu Slunce přesně na západ, v pravé poledne přesně na sever a při západu zas přesně na východ. Tatínek už jenom pronesl poslední slova: „Je na tobě, kterou cestou se vydáš, náš nejstarší synu.“ Tariel bez váhání zvolil cestu na jih. Rodiče beze slov pokývali hlavami a mamince vytryskly z očí slzy. Objala tatínka a pak oba pozorovali zmenšující se postavu jejich syna, jak mizí v šeru. Když se jim úplně ztratil z očí, vrátili se domů a do rána si povídali a přáli mnoho štěstí svému synu.


tajemné rozcestí   |  Rozcestí  
Díly pohádky
Tři cesty

A pokračování...
Aniččino putování
  |  Holčička
|  Tariel |  Damašek
|  Jindřich |  Pamír
|  Erik |  Aral
|  Setkání |  Domů

| | |   Všechny pohádky   | | |           | Mapa webu |
Zajímavé odkazy | Fotografie přírody | Řeka Labe, fotografie | Hradce Králové - fotografie | Sluneční fotobanka | Antikvariát Kačur | Knihy a knihkupectví

© 2007 - 2017 Václav Černý vaclav.cerny@sije.cz Veškerá autorská práva vyhrazena. Šíření pouze se souhlasem autora!

Poslední aktualizace: 24.5.2014 Václav Černý