Jindřich

autor: Václav Černý
  sad

3. díl pohádky Tři cesty


Zatímco Tariel byl už pryč více než rok, Jindřich už dorůstal do jinošských let. Jeho boty se v noci budily a úplně se plašily. On to cítil také. A tak jednoho sobotního večera, když seděli u stolu všichni, vstal ze své židle a rozvážným hlasem povídá: „Tatínku a maminko, naše chaloupka je mi už malá, boty mě v noci budí, pusťte mě do světa na zkušenou.“ Maminka vykřikla: „Ale vždyť se ještě nevrátil tvůj starší bratr. A to mi zůstane doma jenom Erik?“ Pak začala zvolna plakat, věděla o tom co boty dělají a věděla, že by ani tatínka neumluvila k ničemu jinému. A tatínek už dávno věděl, že po tom jeho prostřední syn touží a vůbec mu nechtěl bránit. A tak mu řekl: „Vím o tvé touze, Jindřichu a už jsem se na tuto chvíli připravil.“ A došel do truhly, kde měl schovaný náramek od svého kamaráda. Pak vypravoval užaslému Jindřichovi od koho jej má a co si s jeho přítelem užili strastí a i pár radostí. „Je tvůj, můj synu!“ povídá otec „a pečuj o něj jako o oko v hlavě.

Druhý den si Jindřich začal balit věci, maminka upekla několik bochníků chleba a tatínek s Erikem byli obejít hospodářství, aby se ještě zavčas zeptali Jindřicha na věci, o kterých mohl vědět jen on. Večer se všichni sešli znova u stolu, maminka zabalila do uzlíku dva bochníky chleba a přidala je k synovým věcem, co měl připravené na cestu. Tatínek mu ještě udělil pár dobrých otcovských rad před cestou a ten den šli všichni brzo spát.

V noci se Jindřichovi zdál zvláštní sen. Byl v úplné tmě a cloumal nějakými mřížemi. Vtom se sen přerušil a on uháněl na koni přímo proti větru. Slezl z koně a víc už se mu do toho snu nevešlo. Až do rána se moc nevyspal, už se hlavně převaloval a stále musel myslet na to, co se mu do toho snu dostalo. Nešlo mu to vůbec vysvětlit.

Za rozbřesku všichni vstali. Erik se rozloučil s bratrem doma, ale maminka s tatínkem jej šli vyprovodit na rozcestí. Ten podzimní den už hned ráno vál slabý vánek. „Kterou cestou se vydáš, můj synu?“ zeptal se tatínek. Jindřichovi možná napovídal jeho šestý smysl, možná ho to vábilo právě tou jednou cestou, kdoví. „Půjdu rovně“ a ukázal na západ. „Půjdeš proti větru“ poznamenal otec. „Bojuj však s větrem“ dodal. Maminka políbila syna na čelo tak nádherně a s takovou láskou, jak to dokáží jenom maminky, stejně jako jeho bratra Tariela, jenomže tentokrát už měla více strachu, zůstával ji doma jen nejmladší syn. Tatínek poplácal syna po rameni a popřál mu mnoho štěstí. Pak se už jenom jejich syn vzdaloval, až zamával naposled a zmizel za blízkým ohybem. Maminka se slzami, tatínek se zatlačenými slzami se vraceli domů a povídali si a přáli si, aby se ve světě jejich syn neztratil.

A Jindřich šel jak jej nohy nesly. Vítr trochu zesílil, ale jít se proti němu dalo. Přitom stále přemýšlel a nemohl si v hlavě uspořádat, proč jej to táhne zrovna tímto směrem. Nepřišel na to, ale tomu větru odolával. První den šel úplně celý. Večer byl teplý a tak spal na kraji lesa. V hodině duchů na něj přišel stejný sen jako poslední noci. Probudil se, ale maminka nad ním nestála. Uvědomil si až nyní, že ten sen se mu zdál i včera a také to, co pro něj maminka znamená. Byl však na cestě a asi by se mu všichni vysmáli, kdyby se první obrátil. Co by řekl na vábení jeho bot. „Ne to tedy ne“ pomyslel si. „Jsem přece už skoro dospělý, musím se dokázat o sebe postarat. Vždyť rodiče nás měli tři, k tomu sebe a také to dokázali. Tu noc však už skoro neusnul a když na chvilinku, bylo to jak na vodě.

Ráno se vydal na další cestu ještě před rozbřeskem, sotva slyšel prvního odvážlivého ptáčka zapět. Už načal druhý bochník chleba a tak začal přemýšlet o tom, že bude muset někde požádat o jídlo. Cestou uvažoval o tom, kam jen ta cesta může vést, kudy jej nohy ponesou po cestě, kterou mu určí možná i jiní. Sluníčko už se dotýkalo země, když přišel k veliké řece. Řekl si, že na noc nebude hledat cestu přes ni a přespí na břehu. Byl po té dvoudenní cestě a minulé neklidné noci tak unavený, že usnul dřív, než se Večernice ukázala v celé své kráse. Někdy krátce poté, co z daleké vsi zanesl vítr půlnoční troubení ponocného, se mu potřetí zjevil stejný sen. Jindřich se vzbudil. Zůstal však v klidu, došlo mu totiž, že sám musí být strůjcem svého osudu a nenechá se zastrašit nějakým snem. Otočil se na druhý bok a spal dál jako dudek. Když se probudil, sluníčko již bylo vyšplhané poněkud výše na obloze, ale on se nezalekl. Byl rád, že dokázal překonat sen a byl rozhodnutý bojovat.

Hned kousek po proudu řeky byl přívoz. Zeptal se převozníka, kde vlastně je a dal se převézt. Zaplatil mu poslední skývou a věděl, že od nynějška teprve zažíná opravdový svět. Kousek za řekou byl veliký jabloňový sad. Hned se nabídl, že by pomohl česat jablka. Sadař byl velice rád a tak jeho první zastávka byla v tom krásném sadě. Celé další čtyři dny pracoval a za to dostával najíst a mohl spát v takové útulné komůrce vedle sadu. V neděli pak šel se sadařem i sadařkou do kostela a potom dostal i nedělní oběd. Odpoledne si sedli všichni na lavičku do sadu a povídali si. A tak se Jindřich dozvěděl, že sadaři měli dvě dcery, ale obě šly sloužit na daleký zámek, ta mladší teprve před měsícem. Proto byli tak rádi, že jim měl kdo pomoci s úrodou. A Jindřich jim musel, říci, že je na cestách a že zítra už půjde dál. Sadař to tušil a tak mu vůbec nebránil. Ba naopak řekl svojí ženě, ať mu dá ještě něco k jídlu na cestu a ještě mu dal požehnání. Ráno se rozloučili a před naším poutníkem se rozevřela široká rovina.

Šel jí po několik dnů a cestou tu pomohl babičce s kárkou, tu zase řezníkovi s nevychovaným psem a tam zas uskakoval ujíždějícímu jezdci z cesty. Lidé tu mluvili německy, to poznal. Spoustu slov v tomto jazyce znal od tatínka. Vyprávěl mu jak byl ve válce a jeho německý velitel česky vůbec neznal a tak se on musel mnohé naučit. Neměl ho rád, byl zlý, ale trochu se od něj naučil cizímu jazyku. Také tatínek, když chodil vyprávět do školy, tak často povídal o těchto letech svého života a mnohé děti ve škole znaly spoustu slov. Takhle se Jindřich dokázal aspoň dorozumět. Jenomže lidé po cestě byli takoví zvláštní. Nikdo si jej moc nevšímal, nikdo po něm nic nechtěl. Když požádal někde o chleba, dali mu jej, ale zas jej hnali dál. Myslel si, že někde zůstane, aby pomohl při podzimních pracech, ale nikdo o něj moc nestál. Šel takto dost dlouho, než došel do hor.

V horách to bylo již jinačí. Lidé sice mluvili skoro stejně, jako dole v kraji, ale hned první sedlák byl rád, že mu chce také s něčím pomoci a tak spolu opravovali velikou ohradu pro telata. Za tři dny práce dostal Jindřich na cestu bochník chleba, šišku tvrdého sýra a hodný kus uzeného masa. A podobné to bylo skoro všude. Lidé jej rádi vzali domů a za nějakou pomoc mu dali najíst a mohl spát někde uvnitř. Po měsíci takového postupného putování, začaly být hory menší a menší, až z nich byl jen sem tam nějaký kopeček. Lidé už mluvili zase jiným jazykem, ale byl stále podobný tomu, co slýchával na horách. Jenže už přicházela zima.

Jednou, když spal na takovém zvláštním trojmezí, zdál se mu sen. Byl úplně prostý, avšak také nevysvětlitelný. Kolo od kočáru se v něm kutálelo po nějaké cestě, až se zarazilo o strom, vylétlo a zůstalo viset na pahýlu větve. Probudilo jej to, ale zůstal ležet a přemýšlel, co by to mohlo znamenat. Nic nevymyslel a tak se otočil na druhý bok a spal dál. Někdy kolem svítání jej probudil šílený řev. Vstal honem a běžel na místo, odkud jej slyšel. Bylo ještě stále ranní šero, ale viděl dobře co se stalo. Kousek za rozcestím stál hrozně nakloněný kočár a na zemi vedle něj ležel lokaj, obličej v krvi. Otevřel dvířka kočáru a v něm asi omdlelá, dobře oblečená starší dáma. Profackoval ji, aby se probrala a přiskočil k lokajovi. Měl tržnou ránu na obličeji a ležel divně zkroucen na zemi. Dýchal však. Jindřich více neváhal. Přiskočil k dámě, vzal od ní deku, položil ji vedle lokaje a toho na ní převalil. Ten však vykřikl šílenou bolestí. A bylo také proč, měl zlomenou ještě pravou nohu.

Jindřich ulomil klacek a od užaslé dámy vzal ještě šálu. Zkusil se s ní domlouvat, ale ona byla v jakémsi šoku a jen polykala naprázdno. Když se na ní snažně podíval, pochopila, že musí zapomenout na modrou krev a pomoci svému zachránci. Jindřich opatrně nadzvedl lokajovi nohu a přiložil k ní klacek. Dáma omotala svůj šál kolem klacku a zlomené nohy. Lokaj samou bolestí ztratil vědomí a tak jim to aspoň šlo udělat. Když byla noha zavázaná, podařilo se jim probudit lokaje a převalit jej na deku.

Pak se Jindřich rozhlédl a zhodnotil co se vlastně stalo. Na cestě stál docela velký kámen, co tam zajisté nepatřil. Nejspíš za té tmy jej lokaj neviděl a kočár na něj ve větší rychlosti najel až zadním kolem. To jej asi nadhodilo a při pádu úplně vypadlo kolo. Lokaj vylétl z kozlíku a při pádu se pak škaredě poranil. Koně ještě táhli kočár kousek po třech kolech a pak zůstali stát. Dáma asi omdlela při spánku v kočáře. Pak Jindřich šel hledat kolo. Kousek dál po cestě viděl... Nevěřil vlastním očím. To kolo viselo asi dva sáhy vysoko na pahýlu stromu. Ano, přesně ale úplně přesně to bylo i ve snu, několik hodin před touto událostí.

Když se podíval na starou dámu a zraněného lokaje, bylo mu jasné, bylo mu jasné, že co neudělá, to prostě nebude. Vypřáhl koně a uvázal je ke stromu. Pak klackem shodil kolo z toho pahýlu a přinesl jej ke kočáru, aby ho tam zkusil vrátit. Dámě se moc nezdálo, že musí ven z kočáru, ale když poznala, že není jiného zbytí, tak si zas vylezla. Jindřich našel pod sedaly nějaké nářadí, tak aspoň měl s čím pracovat. Pomocí kamenů postupně nadzvedal nápravu, až ji měl ve správné výšce. Kolo se mu podařilo v klidu nasadit, ale jak usoudil, problémem byla přeražená závlačka ze silného drátu a tu žádnou nenašel. Na honem tam vrazil dubovou třísku, aby to nemusel nebezpečně podpírat. Pak se rozhlédl, co by tam jenom vrazil. A nic jiného, než ozdobné zavírání dveří tam nebylo. Chápal, že kočár bude muset jet s otevřenými dveřmi, ale raději dojet tak, než zůstat tady, usoudil bystře. Za malou chvilku už ozdobné zavírání bylo novou závlačkou na uraženém kole.

Pak věděl, že musí nějak naložit do kočáru lokaje a dámu vzít k sobě na kozlík. Ta když viděla, jak podpírá lokaje a snaží se mu pomoci, začala protestně křičet, že kočár je pro panstvo a ne pro many, až na ni svým hromovým hlasem zařval Jindřich. Ztichla sice, ale od té doby byla uražená. Po opětovném zapřažení koní odmítala vylézt k Jindřichovi na kozlík, ale on o několik kroků popojel a tak nakonec poznala, že ji nic jiného nezbývá.

Cestou se s ní snažil bavit. Mohli si některá slova rozumět, to ano, když lidé chtějí, vždy najdou společnou řeč, byť by neznali jediné společné slovo. Ona však byla stále uražená tou potupou, že musí jet na místě, kde nikdy v životě nejela. Nejhorší to bylo na křižovatkách, kdy mu odmítala říct, na kterou stranu se má dát. Tak mu nezbývalo, než dát koním volnost a spoléhat na to, že znají cestu. Naštěstí koně nikdy neprotestovali a vždy nějaký směr zvolili.

K večeru stále ještě koně krokem šli a tak zastavili v takovém poli, kde protékal malý potůček. Jindřich se o dámu nestaral, měl starost hlavně o lokaje. Ten byl divně zkroucen v kočáře, ale statečně nesténal. Dostal od Jindřicha do misky vodu k napití z potůčku a něco z toho, co našel ve skromných zásobách v kočáře. Sám také pojedl, pak vypřáhl koně a přivázal je ke kočáru, který ještě zajistil pod koly kameny. Noc strávil na dece na zemi a dámu nechal na kozlíku.

Hned ráno zase vše připravil na cestu a nechal koně jít jejich krokem a jejich směrem. Až ten den k večeru došli k vratům menšího zámku. V krátké chvíli přišel otevřít sluha a nechápal co vidí. Dáma hned nastavila ruku a slézala dolů. Pak, aniž by cokoliv řekla, zamířila se do zámku. Jindřich ukázal sluhovi do kočáru. „Johann!“ vykřikl sluha a zajel s kočárem ke stájím. Tam jej oba dostali ven a sluha poslal nějakého chlapce, aby přivedl jeho manželku. Ta je pak všechny vzala do jejich čeledníku a poslala pro jednoho vysloužilého vojáka, co tam lidi léčil. Za malou chvilku tam byl a zděsil se té zlomeniny. Jal se to všechno dát do pořádku, Jindřich mu pomáhal, ale sotva stačil zlomeninu po vyčištění obvázat, do čeledníku vtrhli čtyři drábové a třískajíce Jindřicha a raněného lokaje, vlekli je do šatlavy. Nikdo z čeládky nechápal proč...

Až druhý den jim tam donesli plesnivý chleba a hrnek vody. Také k nim pustili Hanse, toho vysloužilého vojáka, aby lokajovi napravil tu zlomeninu. „Bylo velké pozdvižení“ říkal Hans Jindřichovi. „Hraběnka si stěžovala, že jsi ji ponížil. Prý jsi jim rozbil kočár, urazil kolo, vytrhl dveře a do panského sedadla jsi položil našeho Johanna.“ „Cožpak myslíš“ odvětil Jindřich, „že bych něco takového udělal? Vždyť já jim vlastně je objevil a ten kočár opravil, Johannovi jsem prvně pomohl se zlomeninou. A ještě je sem odvezl.“ „Nečekej žádné odměny od hraběte, je rozzlobený, nebude ti věřit jediné slovo. Nazítří nad vámi chce svolat soud, ale on je jeho předsedou a nikdo se mu neodváží odporovat.“ Jindřich už vše věděl a také si domyslel, že soud jej rozhodně neodmění. Bylo mu moc líto Johanna, ale musel se rozhodnout.

Šatlava to byla jen obyčejná a Jindřichovi zůstalo v kapsách ještě něco málo z nářadí, když opravoval kočár. Kolem půlnoci se dal do práce a za hodinu udolal nevalný zámek i závoru, co je oba učinili vězni. Vědom si neznalosti okolí, ještě se opatrně přikradl do konírny a odvedl si jednoho z koní, co je kočíroval skoro dva dny. Opatrně otevřel postranní branku a stejně ji i za sebou zavřel. Pak uprostřed noci nasedl na koně a upaloval, s větrem ve vlasech, po cestě, která se mu nejvíc nabízela. Jel s malými přestávkami až do večera a pak na jednom lesním rozcestí otočil koně zpátky a plácl jej, aby běžel zpátky. Dál už musel jít pěšky. „Snad jednodenní výpůjčka koně za takovou pomoc nebude pro toho zlého hraběte taková újma, pomyslel si a dál už šel svou cestou. Šel střídavě dnem i nocí, občas se zastavil u nějakých lidí, až došel do velikánského přístavu na moři.

Řekl si, že na cestě je dlouho a že se pozeptá hostinského v přístavní krčmě, kde by se tady dala najít nějaká služba. Šel tedy to krčmy, v domnění, že bude asi nakládat lodě. Ale tady jej hned zastavil jeden námořník, co poznal hned co dělá a říká mu: “Když se dáš najmout v přístavu, svůj život dáváš v sázku.“ Pak zmizel jako by tam nikdy nebyl.

Jindřichovi to nedalo a řekl si, že projde městem. Zrovna míjel jednu dobře oblečenou dámu, když zahlédl, jak za ní zůstala nádherná brož. Nevěděl teď jak se zachovat. Poslední zkušenost mu říkala: „Ne, ne, ne“. Jenže jeho srdce nebylo zlé a tak brož sebral a dámu doběhl. Její reakce byla úplně jiná, než čekal. „Dobrý mládenče, pojď se mnou, můj muž se ti bohatě odmění.“ A tak šli kousek a zakrátko vešli do výstavního domu. Bylo to zlatnictví.

Zlatník si vyslechl od ženy, co pro ní udělal Jindřich a hned mu nabídl malý měšec zlatých. Jindřicha však v tu chvíli napadla úplně jiná myšlenka. „Smím dostat něčeho najíst a napít? Jsem po daleké cestě. Pak povím.“ Zlatník bez váhání souhlasil. „Je vidět, mládenče, že peníze pro tebe zdaleka neznamenají všechno“ dodal k tomu. Při jídle si Jindřich všiml, že zlatník doslova strnul, ba se až roztřásl.

Po jídle zlatník roztřesený hlasem povídá: „Odkud máš ten náramek mládenče, všiml jsem si jej, když sis nabíral do talíře. Je to vzácná práce, dokážu to, ale nevím o nikom, kdo by to dokázal také.“ Jindřich tedy vypravoval příběh, tak jak jej slyšel od tatínka. „Ukážeš mi jej k prohlédnutí?“ zeptal se zlatník. Jindřich v obavách náramek sundal a zlatník jej prohlížel. Za krátkou chvíli povídá: „Ano je to nádherná práce, vidím, že ji dělal můj pradědeček, je tu jeho značka. Dala si jej u něj dělat fríská vévodkyně pro svého muže, aby jej chránil před střelami. Víc o něm nevím, je už to strašně dávno. Vidím chlapče, že mluvíš pravdu a snadné peníze odmítáš. Líbíš se mi! Dovol abych ti učinil nabídku.“ Jindřich se skoro zalekl, ale zlatník jej uklidnil. „Staň se mým učněm, když budeš šikovný, brzy z tebe bude tovaryš a kdoví... třeba i mistr.“ Jindřichovo srdce úplně pookřálo, vždyť to bylo to co si tolik přál, oč se bál hned říci. Nadšeně souhlasil. „Jsem rád, že ses tak rozhodl“ odvětil mu na to zlatník. „Vykážu ti tvou komůrku, kde budeš spát a zítra ráno se začíná.“

A začalo učení. Pro někoho by t to bylo mučení, ale Jindřich byl prostě jiný. Na co sáhl, to mu šlo od ruky a jeho mistr se nestačil divit. A to se ještě učil cizí jazyk, aby se dobře dorozuměl. Ač tomu nikdo nevěřil, po roce se stal tovaryšem. A jak by ne, všechny mladé zámožné dívky ve městě chtěly mít od něj nějaký šperk. Ve městě byl zlatnický cech, ale zručnějšího tovaryše tam nikdo nepamatoval.

Když už byl tovaryšem víc než rok, přišel za ním mistr a říká mu: „Jsi mladý a zručný, zákazníci si tě chválí a já, ač nerad, musím si připustit, že jsi mě již dávno dohnal. Bylo by spravedlivé dát ti mistrovskou práci. Když jsem byl v cechu, byla tam na návštěvě alsaská vévodkyně. Chtěla dát udělat náramek pro svého muže. Vzpomněl jsem si na příběh tvého otce a přiznal tvoji zručnost. Vystoupil jsem v cechu s návrhem, ať to cech zadá jako mistrovskou práci tobě. Vévodkyně souhlasila a ostatní také. Když to dokážeš, a všichni budou spokojeni, staneš se mistrem. Souhlasíš s touto nabídkou?“ Jindřich souhlasil a byl nevýslovně šťastný. Ale mistr ještě podotkl: „Když uděláš zkoušku, znamená to, že musíš opustit naše město, protože je tu zlatníků dost a dalšího nemůžeme přijmout do našeho cechu!“ „Nevadí“, odvětil Jindřich a s vyhlídkou, že by se tak mohl vrátit domů a sám si otevřít zlatnickou dílnu i tak souhlasil.

Na náramku pracoval celý měsíc a často až dlouho do noci. Mistr jej pochvaloval jak se snaží a jak je náramek krásný. Když se po tom čase dostavili s jeho prací do cechu, všichni užasli. Představený cechu prohlásil, že takovou mistrovskou práci ještě nezažil. Asi za hodinu přišla vévodkyně a úžasem div neoněměla. Vyplatila za náramek slíbenou odměnu a ještě Jindřichovi dala navíc měšec se třiceti zlatými se slovy: „Vím co tě čeká a to si šetři na založení vlastní dílny ve svém domově.“ Té noci nikdo nešel před svítáním spát. Dlouho se slavilo, všichni si povídali a přáli Jindřichovi šťastnou budoucnost.

Ještě tři noci spal Jindřich u zlatníka v komůrce a pak se vydal na zpáteční cestu. Prvních sto mil jej vzal jeden z mistrů, co měl cestu tím směrem, pak už zase šlapal po svých. Co čert chtěl či možná ani nechtěl, najednou kolem něj projel zase ten stejný kočár co jej před lety opravoval. Nikdo si ho nevšiml, dokonce ani Johann, bylo už večerní šero. Asi za hodinu však přišel k zájezdnímu hostinci, kde viděl ten kočár a Johanna vedle něj, jak jej čistí. Přišel k němu a slušně jej pozdravil. Johann se ohlédl a sotva se vzpamatoval z toho úleku. Pak jej vzal stranou a povídá Jindřichovi: „Ani se hraběcímu páru neukazuj. Kdybys jen věděl, jak tě dali hledat, snažili se hnát koně, co jsi jim ukradl, aby jim ukázal cestu, ale nešlo to. Pak si všechen vztek vylili na mě, dali mě mučit, už můžu jen kulhat. Tobě vděčím za život, nemůžu na tebe být zlý, ale prosím tě neukazuj se jim, jsou zlí na každého a celá čeládka jen trpí. Já už nějak dožiju, o mě se nestarej.“ Jindřich, vida Johannovu oddanost těm zlým mocipánům, nevzpíral se jeho vůli a šel raději ještě dvě hodiny a přespal tak jako již mnohokrát, na mechu při kraji lesa.

Pak mu ubíhala cesta veseleji. Věděl a poznal, že život má více podob, zdaleka jen takové krásné jako jich viděl doma, když byl u tatínka a maminky. Bylo mu už nad nebe jasné, že vůle člověka je to podstatné, čím se vztahy mezi lidmi řídí a kdo tu vůli nemá, tomu ji prostě nelze vnutit. A tak míjel tisíce patníků a tisíce ukazatelů na města, kterých názvy znal a podle nich poznával, že se blíží domů.

Když byl už jen asi tři dny cesty domů, lidé už dávno mluvili jeho jazykem, chtěl nocovat opět na kraji lesa. Ale zdálo se mu tam nějak nepříznivo a tak šel dál. Viděl skály s převisy a tak si říkal, že tady bude líp chráněný před deštěm. Na obloze se stahovala taková mračna, že kus cesty navíc rád vážil. Jen dolehl na dobré chráněné místo, zaslechl podivný lomoz výše ve skalách. Nedalo mu to a po nebezpečné pěšině se tam vydal. Najedou zakopl o člověka. Lekl se, div nevykřikl. Dotkl se jej a najednou slyšel prosby: „Ne ne ne nechte mě, nikomu jsem nic neudělala!“ Hned se vzpamatoval a pohlédl tomu stvoření do tváře. Byla to ustrašená dívka. Přiložil jí prst na ústa a zašeptal: „Tebe někdo honí?“ Odpovědi se nedočkal. Tak uchopil dívku za ruku a opatrně ji povídá: „tady zůstat nemůžeme. I kdyby to ten co tě honí už vzdal, tak nás čeká pořádná bouřka a tady bychom mohli snadno schytat spršku nejen dešťovou, ale i kamení shora. Malý kousek odtud je převis, který nás ochrání.“

Šla s ním, jen nebylo poznat jestli mu věřila, či jí nic jiného nezbývalo. Pod převisem bylo líp. Bouře na sebe nedala dlouho čekat a liják se spustil, že nebylo možné ani mluvit, jak kapky bubnovaly do všeho, kam narazily. Z dívky nebylo ani tak možné dostat jediné slovo. Jenom jak se bála, tak se k Jindřichovi přitiskla. Dokonce tak blízko, že cítil tlukot jejího srdce. Noc tak přečkali spolu, dílem rádi, že nejsou sami, dílem ve strachu, že neznají druhého, rána se však dočkali.

Po bouřlivé noci přišlo nádherné ráno. Jindřich teprve viděl, jak se věci mají. Z dívky vlastně jen visely roztrhané kousky oblečení, jak padala skalami mezi stromy. Byl vůbec div že žila a snad i zázrak, že si nic nezlomila. Zato zaschlých ran, plných krve na ní bylo nepočítaně. Jindřich jí všechny ty rány ošetřil, ale zdálo se mu divné, že ta krev je starší, než ze včerejšího pádu. „Jak ti říkají? Zeptal se jí. Nesměle zvedla oči a povídá: „Maminka a tatínek mi říkají Týna, ale na zámku mi říkala má paní, jen čarodějnice.“ „A mě zas říkají Jindřich“ dostalo se jí odpovědi. Teprve teď si všiml, že Týna má krásné zelenomodré oči. Dlouze se do nich zadíval a říká: „Neboj se mě, neublížím ti, byl jsem skoro tři roky na cestách a vracím se domů, mám to možná už jen tři dny domů, ale zůstanu chvíli s tebou, aby ses vzpamatovala. Vím, že se někoho moc bojíš, povíš mi koho prosím?“

V Týně se najednou začaly dít divné věci. Její mysl překulovala myšlenku, kdo je vlastně ten mládenec, co jí tak pomohl, vždyť ji dosud hlavně ubližovali. Chvíli přemýšlela, ale její srdce jí napovídalo, ať věří a jeho hlas byl silnější a silnější až mu vůbec nešlo odolávat. A tak se dala do vyprávění.

„U nás bývalo vždy zvykem, že dívky chodily na zámek do služby a tak jsem šla také. Už moje sestra tam byla a přicházely zprávy, že je tam dobře a tak jsem tam šla také. Ale jaké bylo moje překvapení. Sestru jsem tam vůbec nenašla a zavřeli mě do kuchyně a vůbec jsem nesměla ven. Musela jsem mýt nádobí, nosit na stůl a tak. To byla aspoň normální práce. Tak to trvalo asi dva roky. Chtěla jsem domů, o tom však nikdo nic nechtěl ani slyšet. Ale pak si mě má paní vybrala za svoji komornou. Myslela jsem, že mi bude líp, ale ta paní byla moc zlá. Jedné noci strašně křičela. Běžela jsem k ní, ale to co jsem viděla mě vyrazilo dech. U její postele byla přivázaná pouty nějaká jiná služebná, co jsem ji jen jednou zahlédla a ona ji bila. Když mě zahlédla, zvolala, že tohle jsem vidět neměla a že brzo budu na jejím místě. V pláči jsem přišla do své komůrky a nemohla jsem spát. Pak mě to napadlo! Tady být nemůžu. A hned té noci, než mou paní něco napadne, jsem si řekla, že zmizím. Vzala jsem si jen malinký raneček s chlebem a potajmu jsem utekla. Byla jsem kousek od zámku a už jsem slyšela strážnou troubu. Asi mě už hledají pomyslela jsem si. A celý den jsem unikala po lesích, až jsem doběhla do těchto skal a pak už mě honili i tam. Byla jsem na té veliké, když mě uviděli a já neměla kam ustoupit. S vystrčenými kopími na mě šli, až mě vytlačili na kraj, tam jsem se smekla a padala. Větvě můj pád vždy zpomalily, o raneček jsem přišla, v těchto šatech se ti stydím ukázat, ale jsem ráda, že jsi mě našel.“

Jindřich vše vyslechl, ani nedutal. Pak ji objal kolem ramen a políbil na čelo. „Co to se mnou děláš?“ ulekla se Týna. Jindřich nedokázal odpovědět... Pak na chvíli sklopila zrak a chytila jej za ruku. To zas nemohl udýchat Jindřich. Sedli si vedle sebe a on jí vyprávěl o tom, jak byl malý, jak chodil do školy, jak pomáhal mamince a tatínkovi, jak chodil do lesa a nakonec jí převyprávěl celý svůj příběh, kdy se vydal do světa. Týna je napjatě poslouchala, ale hned jak dokončil mu říká: „Víš, moji rodiče také mají sad.“ A pak si říkali co o tom věděli, až nakonec poznali, že ten sadař, u kterého Jindřich na počátku své cesty spal, je její tatínek. Jen se v tom ujistili, Jindřich se cítil jako nejšťastnější člověk na světě. Objal Týnu v pase, políbil jí víčko a řekl: „Nevadí mi, že máš potrhané šaty, nestyď se prosím, v nejbližším městě ti koupím jiné a odvedu tě k rodičům. Týna se celá začervenala a pak zavřela oči. Jindřich ve svém srdci cítil, a také mu bylo líto druhého víčka, a tak jej krásně políbil. Týna se k němu přitulila a zůstali tak spolu až do dalšího rána.

Potom se spolu vydali na cestu k rodičům. Vyhýbali se lidem, to oblečení Týny bylo opravdu příliš potrhané, Jindřich ji dal sice svůj kabát, ale i tak to bylo znát. Ve městě pak koupili nové šaty. U krejčího se Jindřich jen tak zeptal, kde je ve městě zlatník. „Tady? Tady není žádný zlatník dobrých čtyřicet let“ odvětil mu krejčí s údivem.

Jindřich už kul v hlavě plány. Nyní bylo ovšem nejdůležitější, aby došli k Týniným rodičům. Cesta to byla sotva na tři hodiny chůze. Asi po hodině cesty došlo k něčemu, co vůbec nikdo nečekal. Dohnali Týninu maminku a její starší sestru Žofii, co se vracely také z města, ale ještě se zastavily na jednom statku. Radost ze setkání těch třech nebrala konce. Žofie byla také na zámku ve službě, zpočátku bylo vše dobré, ale pak jí paní příliš ubližovala. Opřela se jí a to neměla dělat. Zavřela ji do věže a tam byla několik měsíců. Nesměla s nikým ani mluvit. Pak jednou při veliké oslavě se byla paní pochlubit svými podzemními prostory. V tom všem naparování se, úplně zapomněla zamknout mříž a Žofie utekla. Vrátila se k rodičům až po několika měsících, kdy žila v horách jak psanec. Po návratu však už Týna byla ve službě a už se nedalo nic udělat.

Teprve po tom všem si maminka všimla Jindřicha. Ten se jí představil jako slušný mládenec a slušně ji políbil pravou ruku. Týna mamince jen řekla, že jej má ráda a začervenala se. Vše zachránila až Žofie, která poznamenala, že pak všechno řeknou až doma, aby to mohl slyšet i tatínek.

Zbytek cesty ve čtyřech ubíhal vesele. Řekli si ještě mnoho věcí a pokud to jen bylo možné, drželi se Jindřich s Týnou za ruce. Dozvěděli se co se všechno u nich doma událo, pak různé drby z okolí a také, že tatínek s maminkou už stárnou a už jim práce v sadě nejde jako dřív a nebýt Žofie a jejího Františka, asi by jej už vůbec nezvládli.

Tatínka zastihli v této sestavě, jak zrovna zakládal štěpy. Když je zahlédl, vypadly mu nůžky z rukou. Týna se proti němu rozběhla, jako když byla malá a on s ní jako dřív točil do kola a říkal jí, že je stále jeho malé koťátko. Nechal pak práce a poslal Žofii pro Františka, ať k nim přijde večer na besedu. Vrátili se sotva setmělo. Rozsvítili na stole tři svíčky a Týna jim musela vyprávět, co všechno zažila. Všechny jímala hrůza, když jen pomysleli, co všechno už ta daleká zámecká paní provedla. Pak přišla řada na Jindřicha. Jeho vyprávění všichni jen hltali. Také měl úžasný vypravěčský talent. Čím více se blížil ke konci, tím více František pookříval. Jen čekal na to až domluví. Hned na to odvětil: „Možná bych pro tebe měl takový nápad. Říkal jsi, že jsi zlatnický mistr a ve městě opravdu již dlouho žádný zlatník není. Vím o domě u náměstí, kde bys mohl mít dílnu. Jsem si jistý, že bys o práci nouzi neměl. Znám se se dvěma konšely, jezdím jim prodávat zdejší jablka, mohl bych se pokusit, za zeptání nic nedám.“ Jindřicha to velice nadchlo. A tak se stali dobrými přáteli. Tu noc si všichni povídali až do rána. Teprve když zakokrhal kohout, šli na chvilku zdřímnout.

Ještě tři týdny zůstal Jindřich u Týniných rodičů. Mezitím mu František zajistil malou dílnu, kousek od náměstí a Jindřich dostal od konšelů důvěru. Jeden z nich totiž znal valonské zlatníky a když viděl mistrovský list, věděl, že to je mezi nimi takřka cíl největší. Jen, aby si byl docela jistý, navrhl Jindřichovi, že jako první práci udělá jeho ženě k výročí svatby, zlatý náramek.

A tak Jindřich začal zařizovat. Zlaté od alsaské vévodkyně se mu do začátku náramně hodily. Pořídil si v tom domě jednu místnost. Komůrka to byla malá, ale věděl, že když se mu bude dařit, tak si dokoupí další. A dařilo! S první prací byla konšelova žena tak spokojena, že její muž nešetřil chválou na městském zasedání. Pak měl Jindřich hned co dělat. Netrvalo ani dva měsíce a mohl si přikoupit lepší nářadí a po roce se již mohl pyšnit celým domem. Sice si na něj musel vypůjčit, ale byl už ve městě tak známý, že si brzy našel věřitele.

S Týnou měli spoustu plánů. Ač odtud Jindřichovi rodiče nebyli příliš daleko, pro samou práci se za nimi vůbec nedostali. Až po tom chtěl Jindřich slavit s Týnou svatbu. Jak to vypadá, to už se podívali, když se nedávno vzali Žofie s Františkem. A oba se na to už moc těšili. Tak tedy po více než roce, co přivedl Týnu domů, ji mohl vzít za ruku a jít s ní za svými rodiči. Už se těšil, až půjde kolem známého rozcestí a pak... Maminka i tatínek budou moc rádi, až je oba uvidí.


zámek   |  Rozcestí  
Díly pohádky
Tři cesty

A pokračování...
Aniččino putování
  |  Holčička
|  Tariel |  Damašek
|  Jindřich |  Pamír
|  Erik |  Aral
|  Setkání |  Domů

| | |   Všechny pohádky   | | |           | Mapa webu |
Zajímavé odkazy | Fotografie přírody | Řeka Labe, fotografie | Hradce Králové - fotografie | Sluneční fotobanka | Antikvariát Kačur | Knihy a knihkupectví

© 2007 - 2017 Václav Černý vaclav.cerny@sije.cz Veškerá autorská práva vyhrazena. Šíření pouze se souhlasem autora!

Poslední aktualizace: 24.5.2014 Václav Černý