Erik

autor: Václav Černý
  bouře

4. díl pohádky Tři cesty


Bylo to téměř už šest let od chvíle, kdy Tariel odešel z domu a v rychlý návrat Jindřicha nedoufal ani tatínek, ani maminka. A právě tatínek tušil, že i nejmladší syn se bude chtít vydat do světa a tak jednoho zimního večera vzal Erika do hospody, aby tam nebyla maminka a jal se ho vyptávat na jeho další plány do života. Jeho tušení dostávalo v tu chvíli úplně jiný rozměr. Ne, nemýlil se a právě se dozvěděl, že i jejich poslední syn se už chystal svůj záměr rodičům říct. Věděl jen jediné. Tatínek mu už dřív řekl, kdy šli před tím jeho bratři a tak mu bylo jasné, že se vydá severní cestou. Ostatně právě Erik byl v zimě jak ve svém živlu.

Když přišli domů, mamince ještě nic neříkali. Věděli co to s ní udělá a tak to nechali až na příští večer. Jenže každá maminka to vycítí a tak se jich už při obědě zeptala, o čem si vlastně včera povídali. Erik poznal, že nemá smysl mamince více tajit a vše ji vyložil, tak jako včera tatínkovi. Maminka si sedla na židli a moc se rozplakala. Tatínek si dal židli k ní a konejšil ji, jenomže ona cítila, že odejde jejich poslední syn a domů se ještě žádný nevrátil. Jejímu pláči nebyly vůbec ku pomoci tatínkovy řeči o tom, co by to bylo za chlapa, kdyby se jen držel maminčiny sukně.

Až druhý den maminka dokázala ztišit svůj žal a ptala se Erika, co bude od ní chtít na cestu. Moc si toho nepřál a tak to měla brzo sbalené.

V noci se snad všem něco zdálo. Sny ostatních byly starostlivé, zato Erikův sen byl takový zvláštní, cestovní. Zdálo se mu, jak pluje na veliké plachetnici přímo proti větru, z paluby jak do vody padají sudy a vítr stále sílí a sílí. Pak se uvolnilo ráhno a on... Najednou nad sebou uviděl ustaranou tvář maminky. „Jen aby ses do toho světa netěšil příliš!“ obávala se maminka toho co vykřikoval a toho, jak se zděšený probudil. Maminčina starostlivá ruka mu umožnila hned usnout a do rána už nevěděl nic.

Hned po svítání už šli všichni na známé rozcestí. I Erik dostal doma dva bochníky chleba od maminky. Od tatínka pak opasek, co mu dal švédský jezdec. Cestou mu tatínek vypravoval celý jeho příběh i to, co mu v té největší opilosti prozradil. Maminka jej sice napomínala, ale tatínek považoval svého syna za dospělého a tak mu řekl opravdu všechno s tím, že tajit pravdu si slušní a poctiví lidé nemají. V jedné rodině pak obzvlášť. Na rozcestí i maminka tušila kudy se jejich syn vydá a políbila jej na čelo, tak jak to dokáže jen milující maminka. Chtěla moc plakat, ale za tu dobu, co to věděla, už vyplakala všechny slzy a tak jí to ani nešlo. Tatínek dal synovi požehnání a pak se již jen dlouho dívali za zmenšující se postavou jejich posledního syna. „A jsme zase sami, maminko“ řekl tatínek, když jim úplně zmizel z dohledu a šli domů. Cestou si povídali a pak ještě dlouho doma.

Erik měl před sebou celý širý svět. Vykračoval vesele a z trápení maminky si tolik nedělal. Nechtěl zůstat ve světě, ale ani to, aby se o něm říkalo, že je pecivál. Věděl, že se za nějaký čas vrátí. Cesta mu ubíhala v klidu. Měl tolik elánu a nesplněných nadějí, že si chvílemi i pohvizdoval. Potkal cestou plno lidí, ale s nikým se moc do řeči nedal. Až po třech dnech, když měl šlapání dost, zeptal se na jednom statku, mohl-li by dostat trochu chleba za nějakou pomoc. Sedlák si ho změřil od hlavy až po paty a říká mu: “Můžeš tu zůstat přes noc, pomůžeš mi s dobytkem a něco k snědku také najdeme.“ Tak pomáhal, něco za to dostal a ráno šel zase dál. Šlo to takhle dlouho, snad tři měsíce, až ucítil mezi pomořanskými borovicemi velmi vlhký závan.

Tak jako po tolikáté, ulehl následující noc jen pod osamělý dub a přemýšlel. Co asi dělá tatínek s maminkou, jak se daří bratrům a i o svém životě. Napadlo jej také, proč ten závan co cítil, byl vlhký. Pomyslel si, že už musí být blízko moře. Přemítal a přemítal, až z toho nakonec usnul. V noci se mu zdál znova ten sen, co poslední noc doma. Celý vyděšený Teprve teď si uvědomil, že na něj úplně zapomněl a skoro se ho začínal bát. Vždyť může být tak blízko u moře. Podíval se nahoru proti nočnímu nebi na obrysy větví, jak se spokojeně pokyvují ve vlažném vánku a řekl si, že co se má stát, to se stane. S těmi myšlenkami znova usnul a do rána o tom snu už zase nevěděl.

Putoval pak ještě další dva dny, když tu uslyšel takové šumění, co v lesích slýchat nelze. Tušil co co je, ale trvalo ještě chvíli, než cesta začala klesat a on najednou před sebou uviděl nekonečnou vodní plochu. „Tak to je moře“ pomyslel si a hned si vzpomněl na to, že tatínek říkal jak je v něm voda slaná. Hned utíkal až na břeh jak malé dítě a počkal až mu vlna přinese na prst vodu. A byla slaná! Pobíhal po břehu sem a tam a radostí vyhazoval písek do vzduchu. Pak se svlékl a skočil do vody a plaval sem a tam. Vydováděl se za chvíli a pak zjistil, že když vyleze ze slané vody, tak mu sůl co na něm zůstane, zalézá do očí, za nehty a vůbec úplně všude.

Chvíli šel po břehu, až došel k takovému velikému jezeru. Mezi ním a mořem byl jen úzký proužek země. Zjistil, že v jezeře není voda skoro vůbec slaná a tak se zas koupal, aby se pořádně odsolil. Po té druhé koupeli se vydal podle pobřeží dál. Jezero jej po třech hodinách chůze přestalo dále doprovázet a sluníčko už bylo hodně nízko. Navíc se po obloze zažaly honit zlověstné mraky, moře dostalo úplně ocelovou barvu a vítr se povážlivě zvedal. Erik raději šel dále od moře a mezi statnými nízkými borovicemi našel místo, kde si řekl, že přespí.

Krátce po západu slunce se začal zvedat vítr. Moře začínalo šumět zcela jinak. Vlny se zvedaly. Erik si snadno domyslel, co bude následovat. Viděl totiž, že břeh moře je tu velice zvláštní. Asi padesát kroků od moře končila písečně kamenitá pláž, pak následoval asi pět sáhů vysoký zcela strmý svah, který byl zajisté tvořen při největších bouřích. Krajní borovice měly větve buď velice statné, nebo žádné. Bouře, která ze tak zlověstně ohlašovala, byla hodná svého ohlášení. Z borovic nejprve začaly padat šišky, pak malé větvičky, pak větší a pak bylo slyšet dřevěné skřípání při pádu některých osamělých stromů. Erik se krčil na dobrém místě, dobře kryt před větrem v menším dolíku.

Náhle zaslechl něco co mu připomínalo lidské hlasy. Bylo jasné, že při větru od moře nemohly pocházet odjinud. Po krátké chvíli bylo lze rozeznat jednotlivé lidi. V tom kvílení větru v korunách stromů nebylo možné hlasům rozumět, ani poznat, jakým jazykem to vlastně mluví. Bylo v však nich poznat zoufalství.

Erik si pamatoval, že kus od břehu se vlny tříštily, musel tam být pod hladinou nějaký útes. Již více neváhal a běžel ku břehu. Při prudkém osvětlení celé krajiny klikatým bleskem zahlédl, jak se přímo na domnělý útes řítí nějaká větší loď. Snažil se křičet, aby je varoval, ale neslyšel ani sám sebe, jak bylo kolem hlučno. A pak přišlo co čekal. Nejdřív divoké kletí námořníků, pak už jen smrtelné výkřiky, doprovázené skřípotem lámajících se stěžňů. Loď najela tam, kde už si byl jist, že je útes. Najednou všechny výkřiky ustaly a Erik, ač promoklý a zkřehlý až na kost, cítil, jak mu po spáncích stékají kapičky horkého potu. V tu chvíli prostě nemohl nic udělat, nebylo to v silách člověka.

Najednou se mu to ticho zdálo ještě zlověstnější. Bouře se tvářila, jako když už má ustoupit, Měsíc v první čtvrti vylezl zpoza mraků a jeho paprsky osvětlovaly loď co byla posazená vysoko na útesu a lehce se pohupovala do rytmu mořských vln. Řekl si teď a nebo nikdy a vlezl do vody a začal plavat k tomu místu. Najednou narazil na plovoucí tělo. V tom šoku se málem utopil, poznal na něm, že je bez života. Naštěstí se včas vzpamatoval a plaval dál. K lodi, co byla víc vrak, doplul záhy. Podařilo se mu vylézt na palubu a v tom měsíčním svitu viděl spoušť, co tu zanechalo to řádění živlů. Nikdy sice na takové lodi nebyl, ale to co zahlédl, to bylo hrozné. Změť lan a plachet, do toho plno dřeva z polámaných částí lodi a mezi tím porůznu spousta lidských těl.

Přiskočil k prvnímu a zjistil, že ještě dýchá. Vyprostil jej z toho zmatku a zkusil s ním mluvit. Jakmile otevřel oči, Erik se jej doslova zalekl. Byl celý černý, jen oči mu svítily. Nevěděl co se děje, sice slyšel o takových lidech od tatínka, ale nikdy je neviděl. Snažil se s ním mluvit, ale moc to nešlo. Naštěstí řeč rukou a těla zabrala a tak za chvíli začali společnými silami vyprošťovat z lanoví další námořníky. Bylo jich tam spousta. Všichni byli tak zamotaní ve spadlých plachtách a ještě uvězněni v pod těžkými břemeny, co se uvolnila při nárazu. Nikdo z nich nepřišel o život, ale poranění byla většinou děsivá. Polámaných rukou a nohou bylo spousta a jen několik z námořníků bylo jakžtakž v pořádku. Ti dokázali naznačit, že ještě v podpalubí jsou další a tak Erik jedním kůlem co tam vyrval, vypáčil víko a s několika námořníky tam vlezl. Vytáhli odtamtud ještě několik dalších, všechny ve zbědovaném stavu.

Když byli všichni na palubě, Měsíc se schoval zas za mraky. Mnozí začali naříkat, jako by se to celé mělo opakovat. A opakovalo! Ale úplně v jiné podobě. Vítr se zvedl sotva na pár minut, přinesl jednu ohromnou vlnu a ta shodila všechny i s lodí z útesu dolů a pak je to hnalo ke břehu. Za krátkou chvíli to s nimi hodilo na písečný břeh. Erik našel cestu dolů a po něm vyskákali všichni zdraví. Udělali pod srázem sběrnu raněných a všechny je tam postupně nanosili. Pak to celé přestěhovali dál od moře, právě do míst, kde měl Erik úkryt před bouří.

Stěží se našel někdo, kdo do rána dobře spal. Slunce bylo už vysoko, když Erik, vyčerpán takovým záchranářským výkonem, vstal. Kolem něj byli jen ti, co se nemohli hnout. Ostatní viděl dole, jak někoho pohřbívají. Došlo mu, že to je ten, co jej potkal při plavbě tam. Jak se dozvěděl dál, byl to kapitán, co ho padající ráhno smetlo do vody. Šlo o portugalskou obchodní loď, co plula s nákladem hlavně v sudech do jednoho severského přístavu. A onen černoch, co jej vymotal první byl kapitánův otrok. Škody na ráhnoví byly značné, ale trup nebyl nikde vážně poškozen. Velení převzal první důstojník, jakýsi Yanez z Coimbry. Erikovi hned nabídl, ať je tam s nimi, že zaslouží odměnu, za to, co všechno pro ně udělal. „Říkal jsi pane, že tento muž, je otrok, dej mu tedy svobodu.“ Erik ani chvíli nezaváhal ve svém přání. Yanez si poklepal na čelo, ale pak řekl: „Je tvůj.“ Pak jen Erik pokynul svému novému příteli, ať se zvedne a už neklečí. Jméno se od něj nedozvěděl, ale podle podoby toho co se mu snažil říci, jakési Momba Mom Moba… mu nakonec dal jméno Mirek, aby ho mohl snadno oslovovat.

Palubní felčar už za pomoci Erika a Mirka ošetřil všechny sténající námořníky. Ti ostatní šli vylovit plno sudů, co jich bylo vyplavených na břeh. Brzo začali pomáhat i někteří co se jim hojily rány a za týden bylo vše na jedné hromadě. Mezitím se byl Yanez s lodním tesařem podívat po lesích. Našli si pár stromů, co pak byli námořníci pokácet a do měsíce byla loď schopná vyplout. Erik se pak s Mirkem stali nejlepšími přáteli a jeden se bez druhého skoro ani nehnuli. Když bylo opraveno, tak museli nejprve prázdnou loď vyvézt po jediném hlubším místě vedle útesu na volné moře a tam ji zakotvili. Na jediném člunu, co bylo možné opravit pak tři dny naváželi zpátky sudy, co je posbírali široko daleko po pobřeží. Poslední noc na souši a pak vypluli. Erik s nimi.

Dál už cesta probíhala vcelku normálně. Erik poznal, že Yanez se stal kapitánem a jeho přijal mezi mužstvo. Tak tedy pomáhal tak, jak se to naučil od ostatních. Tři noci po sobě se zdál Erikovi stejný sen. Viděl před sebou stále stejnou chýši, ale nikdy tam nebylo denní světlo. Jen slyšel psí štěkot a ten byl každý den silnější. Bylo mu to divné, ale říkal si, že třeba to může být jeho příští osud. Po týdenní plavbě na sever dorazili do přístavu. Zde ještě pomáhali Erik a Mirek vykládat náklad a pak požádal Erik o propuštění. Yanezovi to vůbec nevadilo, vyplatil mu pár zlatých za jeho pomoc a službu a pak jej i s Mirkem propustil ze svých služeb.

Ti dva si v té době už báječně rozuměli. Vydali se dál na putování do krajin, o kterých neměl ani jeden z nich ani ponětí jak to tam vypadá. Cestou šli nejčastěji tak, že měli sluníčko v zádech. Pomáhali cestou lidem a za to dostávali porůznu najíst nebo se mohli vyspat někde u nich. Barva Mirkovy pleti jim byla všem záhadou, každý se na to ptal, ale nikdo ani nepomyslel na to, že by Mirek předtím měl být otrok.

Ano byl, trápilo jej to, moc z toho byl nešťastný, ale po té, co jej Erik vlastně svými skutky vykoupil, to bylo už jiné. A vypravoval mu svůj životní osud: „Žil jsem daleko na jihu. Lovili jsme antilopy a velké hady, někdy též ryby. Jednou byl můj otec se strýcem na lovu lva a ani jeden se už nevrátil. Jiný můj strýc mě hned prodal jakémusi obchodníkovi do otroctví. Sloužil jsem jako malý chlapec jednomu úředníkovi v Mauretánii a ten mě když jsem povyrostl zas prodal nějakému dalšímu obchodníkovi. Dostal jsem se až do Lisabonu k nějakému bankéři. Ten se však jednou v přístavu opil a v kartách mě prohrál s kapitánem, co jsi na něj narazil, když jsi plaval k nám. Jsem ti nesmírně vděčný za to co jsi pro mě udělal.“

Erikovo srdce vědělo, že jen přes svobodu vede cesta ku štěstí člověka a tak co udělal, to udělal rád. Ovšem to co se dělo dál, to Mirek nemohl chápat. Noci začaly být stále delší, až už jen kolem poledne bylo takové příšeří. Erik to věděl od tatínka, tak to svému příteli vysvětloval. Byla stále větší zima a tak si pořídili teplé oblečení z kožešin. Jednou takhle když se zdálo, že ani slunce odlesk paprsku nepošle do těch končin, zahlédli v dáli takový malý srub. Záhy zaslechli psí štěkot. Jak se blížili, tak sílil. Došli až k tomu srubu a zabušili na dveře. Psi kolem se rozštěkali ještě víc. Z malého okénka vykoukla ustrašená dívčí tvář. Erik ukazoval ať jim otevře, ale ona se bála. Teprve po několikahodinovém bušení se dívka podvolila a otevřela.

Slabá svíce osvětlovala to nevelké obydlí. Hned si oba všimli lůžka v rohu, kde ležel starší muž. Erik přiskočil a viděl, že muž má horečku. Ihned se začal dívky vyptávat co se děje. Nakonec se od ní dokázal dozvědět, že je to její otec a že je nemocný. Zanítila se mu ruka, co ji má jen jako pahýl. Její starší sestra se před týdnem vypravila pro pomoc, ale ta je moc daleko. Dokud byl otec zdravý, lovil soby a ryby a se psy jezdil na saních směňovat kůže. Nyní jim však zásoby skoro došly a dřeva na topení zbylo jen pár třísek.

Erik hned rozdělil úkoly. Mirek měl s pilou dojít pokácet a přitáhnout pár menších stromků, aby se tu dalo více zatopit. On sám si dal za úkol, podívat se na ránu otci té dívky a pak že se vydá ulovit nějakou rybu pod ledem. Jak řekli, tak udělali a za chvíli se ve vyhřáté světnici mohli všichni najíst. A otec, kterému se udělalo líp, mohl vyprávět, co se vlastně stalo:

„Když jsem byl mladý, žil jsem v hlavním městě. Měl jsem krásný dům a dvě dcery. Pracoval jsem pro švédského krále. Po mnoha výtečně splněných úkolech mě poslal, abych vyzvěděl, co chystají Benátčané za novou zbraň. Jak myslím, byla to však pouhá léčka. Benátčané o mě už věděli a tak mě dopadli. Podařilo se mi však uniknout kanálem z jejich žaláře. Ale když jsem si opatřoval koně, byl jsem kýmsi zahlédnut a ten povyk mi za to nestál. Unikal jsem čtrnáct dní. Takřka jsem nemohl spát, o jídle vůbec nemluvím. Až pode mnou kůň nakonec klesl. Benátčané mě dostihli a svázaného hodili jedné noci na cestu u takového zvláštního rozcestí. Pustili přes mé svázané tělo kočár s koňmi. Stačil jsem se pootočit, ale kolo mi přejelo ruku v předloktí. Nechali mě tam tak. Za chvíli mě však zachránil nějaký dobrý muž, vzal mě domů a pak si jen pamatuju, jak mě jeho žena dávala hovězí polévku. Prý jsem tři dny spal. Místo ruky mi zůstal pahýl. Dobře se o mě starali a když mi bylo líp, vydal jsem se ke králi. Špatně se mi šlo, cesta mi trvala dlouho. A se zlou jsem se potázal. Král dělal, že mě nezná, moje žena měla v mém domě jakéhosi důstojníka a ten mě dal vypráskat svými husary. Bylo mi zoufale. A své dcery, obě ještě maličké, jsem po dlouhém hledání našel v jednom sirotčinci u kláštera. Odtamtud jsem je unesl a utíkal s nimi sem na sever, kam moc našeho krále nesahá v takové síle. Společnými silami jsme tu postavili tento srub a lovili zvěř. Se sousedy se snášíme dobře, ale jsou odtud týden cesty se psy na saních.“

Erik úplně poznával tatínkovo vyprávění před cestou. Rozepnul opasek, ukázal jej starému muži a zeptal se ho, jestli se také nejmenuje Erik. „Ty?“ podivil se muž, vidouce a poznaje svůj opasek, „ty máš opasek, jaký jsem dříve nosil, ano to je on, ty musíš být syn mého záchrance.“ Bylo to nádherné shledání. „Říkal jsi, že máš dvě dcery“ zarazil se Erik „a druhá se vydala tobě pomoc, jak říkala tvá mladší dcera.“ Bylo jasné, že se už dlouho nevrací.

Erik již více neváhal, vyzvěděl kam asi vyrazila a půjčil si saně se dvěma psy. Mirek zůstal v srubu a lovil ryby a chodil na dřevo pak i s Janikou, mladší dívkou. Erikovo hledání bylo dlouhé. Až po čtyřech dnech jízdy se psy, našel vysílenou Joannu, starší dceru onoho muže. Byla zabalená v sobích kůžích, ale třásla se zimou. Erik ihned rozdělal oheň a společně se psy si lehli do jednoho klubíčka. Když se dívka trochu zahřála, vytáhl Erik rybu, co jich měl několik na cestu a opekl ji na ohni. Joanna nebyla schopná slova, už si myslela, že bídně zahyne. Když se osmělila, první co jí zajímalo, byla tatínek.

„Neboj se, je u něj i s tvojí sestrou, můj nejlepší přítel Mirek“ dostalo se jí odpovědi. „Ale on má v tom pahýle sněť, vydala jsem se pro jednoho moudrého muže, co žije ještě dále na severu. Ten zná způsob, jak se jí zbavit, musíme pro něj!“ Joanna tak naléhala, že po vyspání v jednom klubíčku v kruté severské zimě, se vydali společně dál. Měli jen dva psy, ale cesta probíhala dobře. Po dvoudenní cestě dorazili z zvláštnímu obydlí. Bylo celé ze sněhu, ještě že Joanna věděla, kde se nachází, vždyť by jej snad ani nenalezli. Když vstoupili dovnitř, nalezli starce, jak uždibuje z ryby. Joanna mu vše objasnila a on se už začal chystat na cestu. Zabalil si své léky, co jich měl a po krátkém nasycení našich poutníků se vydali zasněženou krajinou zpátky.

Ještě, že stařec měl celou smečku psů. Cesta ubíhala tak dost rychle a po třech dnech usilovného cestování již zahlédli kouř ze známého srubu. Na chvilku zastavili, Joanna začala moc a moc plakat. „Můj tatínek umřel!“ bědovala a položila Erikovi hlavu na ramena. Moc jí nevěřil, jak by to také mohla vědět, nenapadalo ho nic, co by jí mohlo napovědět, ale pak si vzpomněl na svojí maminku, jak věděla, vždycky, když jí umřel její tatínek a pak její maminka. V tu chvíli ji věřil a starý muž také.

Do srubu již dojeli pomaleji. Nejdřív ze všeho viděli Mirka. Ti co jej ještě neviděli se úplně lekli. Ještě nikdy neviděli v těchto krajích někoho tak černého. Ale Erik je ujistil, že to je jeho nejlepší přítel a tím je uklidnil. Vevnitř bylo vše tak, jak Joannino srdce cítilo. Přijeli pozdě. U tatínkovi postele seděla, již jen tiše vzlykajíc, Janika. Starý muž, přišel k jejímu otci a podíval se mu na ruku. „Byl by býval potřeboval moje léky již před týdnem, pak by mu již nepomohly“ a smutně svěsil hlavu. Joanna se rozplakala.

Mirek byl venku a čekal, až se vrátí jeho přítel. Zůstali s Janikou spolu a cítil, že ho k ní něco táhne. Ona cítila totéž, v tom se jeho srdce nemýlilo, ale jak se oba starali o jejího otce a Mirek často chodil na lov a na dřevo, tak si měli jen málo času říci si mnohé. Jen všechny noci spali vedle sebe, držíce se za ruce. Mirek začal přemýšlet o tom, že by jí třeba rád vzal do teplejších krajin a i plno jiných myšlenek se mu honilo hlavou...

Všichni chlapi vylezli ven. Od starce se dozvěděli jak se na severu pochovávají mrtví a o polední hodině, když bylo trochu šero, jej druhý den pohřbili. Hosta měli ještě týden u sebe a ten se pak vrátil i se svými psy zpátky na sever. Mezitím je naučil spoustu věcí, potřebných na dalekém severu k přežití. A ještě jim doporučil, že když jsou tak mladí, aby se jednou vrátili na jih. Hlavně kvůli Mirkovi, ten by podle jeho slov do roka strádal.

Nikomu se však ze zabydleného srubu nechtělo. Spoustu věcí znali a spoustu uměli. Navíc si Erik s Joannou nemohli nevšimnout, jak se sobě mají Mirek s Janikou. A tak se stávalo, že na ryby chodili ne naši kamarádi, ale buď dva jmenovaní a nebo zas ti dva zbylí. Jen na dřevo se muselo dál to opravdu pro dívky, ač navyklé drsným podmínkám života, opravdu nebylo. A tak si tam žili docela spokojeně asi tři měsíce.

Pak se to přihodilo. Erik s Joannou právě byli lovit ryby na dírkách. Bylo už jaro a led se zdál stále dost silný. Ale jen zdál! Joanna na stoličce, zachumlaná do spousty kožešin, zničeho nic zmizela pod ledem, co se pod ní náhle prolomil. Erik neváhal jedinou vteřinu a do té ledové vody skočil za ní, jen si stihl shodit huňatou čepici a kožich. Viděl naštěstí její bezvládné tělo a tak ji za pár okamžiků už koulel po ledě, kterému ovšem nebylo radno dál věřit. Stěží se mu pak po ledu vylézalo ven a Joanna se jen málo nadechla, tak musel ihned přiskočit k ní a rozdýchat ji. Ještě, že je to pan učitel ve škole učil. Sice si z toho dělali legraci, ale právě teď se mu to náramně hodilo. Zakuckala se a za chvíli otevřela oči. Erik na ni hodil svou čepici, zabalil ji do kožichu a sebe do toho, na čem seděl a už upalovali ke srubu, jen té Joanně to moc nešlo.

Naštěstí Mirek byl zrovna venku a když je zbědované v dálce viděl, hned jim běžel naproti. Táhl je každého za jednu ruku jako rampouchy a Janika se nestačila divit. Hned z nic začali sundávat promočené a promrzlé oblečení a oba položili vedle sebe do postele. Mirek se hned vydal sám na další dřevo a Janika jim začala vařit silnou rybí polévku. Teprve po ní se dokázali vůbec rozmluvit. Přitiskli se k sobě a hodně dlouho spali.

První se probudila Joanna. Měla ruku na Erikově hrudi a tak ji honem z něj sundala, jako by se lekla. Pak si to ale rozmyslela a zas jí tam vrátila. Najednou cítila, jak se jí do těla vlévá úplně jiná síla. Erik se probudil asi hodinu po ní. Její ruku na sobě cítil. Uchopil jí a přitiskl si ji na své srdce. „Cítíš jak tluče?“ zeptal se jí. Joanna sklopila oči a na místo odpovědi mu položila na hruď hlavu. Pak si už vůbec nic nemuseli říkat a když se Janika s Mirkem vrátili, bylo jim jasné, že jen co uvaří jim polévku na posilněnou, měli by ještě jít na chvíli ven, třeba pozorovat tající sníh.

Na druhý den ani jedni ani druzí svoji lásku už vůbec netajili. Důležité také bylo, že díky rozehřátým srdcím naši potápěči žádnou zlou nemoc nedostali. A tak jednoho dne usedli všichni čtyři k lavici a Erik začal mluvit: „Myslím, že nastal můj čas vypravit se domů. Ano vydržím zdejší mráz i tuhou zimu se vším všudy, už se dobře vyznám v okolí, ale doma je doma.“ Obě dívky se skoro zalekly a každá se podívala na toho svého. Když jim z obou stran byly úsměvy odpovědí, povídá Janika: “Náš otec už nežije, naše matka nás asi zavrhla, chtěla bych jít na jih s Mirkem“. Joanna věděla, že to chce Erik říci a jen ho uchopila za ruku a podívala se mu hluboce do očí. Mirek si nikdy na sníh a mráz nestěžoval, ale tento návrh bylo to, co jej dokázalo zahřát a slova Janiky snad ještě víc.

Věděli, že za srub nemůžou utržit ani vindru, vždyť tu sotva potkali živáčka. Tak se týden chystali na cestu, balili co se dalo a Joanna ještě byla prodat psy a nějaké věci v dalekém městě. Cestovala tam už po několikáté, Erik ji ani nechtěl pustit, ale ona si vedla svou. Vrátila se právě den před tím, než se chtěli vydat na zpáteční cestu. Odložili to tedy o jeden den, aby si mohla odpočinout.

Cesta zpátky byla taková zvláštní. Jaro přibývalo na síle a tím jak šli víc a víc k jihu, bylo sluníčko silnější. Zpočátku mnoho lidí nepotkávali, většinou tedy spávali v kožešinách, co si nesli, někde na kraji lesa, jen musel vždy někdo hlídat, protože obzvláště vlci byli velmi hladoví a jejich útok tu vždy hrozil. A také jednou, když hlídal Mirek, se jedna malá smečka odvážila. Jenže Mirek prvního odvážlivce tak silně praštil klackem přes záda, že jeho řev ostatní natolik vylekal, až honem vyklidili útočné pozice. Janika mu sice ihned šla na pomoc, ale už to nebylo nutné. A tak šli hodně dlouho, až došli do Stockholmu, kde dřív sestry žily i s tatínkem. Chtěly ještě vidět maminku, jejich srdce nechtěla vůbec věřit tomu, co jim tatínek někdy s tolika slzami v očích vyprávěl.

Dům, kde všichni dřív bydleli, našli záhy. Erik, vědom si možného nebezpečí, radil nejdříve se podívat zpovzdálí, jestli tam vůbec jejich matka stále bydlí, vždyť už osmnáct let o ní nikdo neslyšel. Jeho nápad se zdál být dobrý, obě sestry souhlasily a tak si řekli, že počkají. Čekali všichni, ale to co viděli, to jim vyrazilo dech. Pozdě večer se z kočáru vypotácel nějaký důstojník a začal řvát, ať mu otevřou. Vyšla taková vetchá stařenka a s pláčem otevírala branku a platila kočímu. „Maminko“ chtěla vykřiknout Joanna, ale Erik ji včas zakryl pusu. Místo toho řekl: „Musíme dát hlavy dohromady a něco vymyslet!“ Padlo několik návrhů. Erik chtěl, aby si na sebe oblékl žebrácký šat a požádal o nocleh. Mirka tam nechtěl posílat, aby se maminka nelekla jeho pleti. Ale proti tomu se důrazně postavila Janika, která přece jenom tatínkovi věřila víc. „Jsou-li věci tak, pak ať tam jde Mirek, protože teprve na něm poznáme, jaká vlastně naše maminka je.“ Nakonec i Erik souhlasil, Joanna také a Mirek se rád zhostil takového úkolu.

Oblékli na něj to nejšerednější, co vůbec měli a za malou chvilku už klepal na dveře domu. A skutečně! Matka před ním přibouchla, ale on se nedal, prosil jí o kousek chleba a střechu nad hlavou na jednu noc. Nakonec ji obměkčil natolik, že mu otevřela, ale hned mu potichu říkala, že její muž spí a když by jej probudil, že je strašně zlý. Mirek slušně poděkoval a snažil se povídat a trochu vyzvídat. A slyšel to, po čem jeho srdce přece jenom pookřálo. Dozvěděl se jak ten důstojník je zlý, že si ho vzala před asi osmnácti lety, protože jí přesvědčil, že její první muž je už mrtvý. Uvěřila mu, ale k jejímu údivu se jí vrátil dva měsíce potom. Byl bez kusu ruky a důstojník ho vyhnal a při té příležitosti i její milované dcery, co byly ještě malé. Nedalo se už nic dělat, říkala. „Ale dnes bych už jinak přemýšlela! Jen kdyby to všechno šlo... Kde je vůbec konec mému Erikovi, co jsem mu nemohla odpustit jeho práci a pak se dala přesvědčit.“ Dala se do pláče, ze kterého byla cítit ohromná beznaděj.

Pro Mirka to už vůbec nebylo snadné. Ještě před dvěma hodinami mu chtěla odmítnout pomoci a nyní... Pláče pro to, co udělala v životě špatně, vyčítá si své kroky a snad se už podala svému osudu. „Dojdu pro své přátele“ řekl jí. Než se stačila nadít, zaklepal vesele na okýnko, za kterým už netrpělivě čekali všichni další. Otevřel dveře a Janika běžela za svojí maminkou jako když byla malá holčička. A maminka ji svým srdcem poznala! Hned za ní Joanna a vyprávění se začínalo právě rozvíjet, když probuzený důstojník vlítl jak rozzuřený opilý ďábel do pokoje, kde všichni ostatní byli. „Co to má znamenat?“ rozeřval se jako zběsilý. Na více už neměl příležitost. Erikova ruka jej uchopila pod krkem a on sotva zasípal. Chtěl tasit šavli, ale jediná rána Erikovou pěstí stačila, aby mu vypadla z ruky jako sirka. Maminka se rozplakala, ale Joanna ji ztišila se slovy: „Už tuším jak všechno mohlo být!“

Erik, ač vylítl ze všech nejvíce, zachoval chladnou hlavu. „Musel to být špiónský podraz a kdo s čím tak zachází, s tím i schází. Myslím, že nejrozumnější bude, když mu provedeme to, co on provedl vašemu tatínkovi. Kde je tu královský palác?“ zeptal se ještě maminky.

Už měl v hlavě plán co s ním udělat. Je k tomu potřeboval nějaký balík jakýchkoliv dokumentů. A Joanna si vzpomněla, že když si jako malá hrála na půdě, byla tam bedna, do které vlezla a něco takového tam bylo. Hned vzala lucernu a s Mirkem a Janikou tam doběhli. Za krátkou chvíli byli s bednou zpátky, otevřeli jí a bylo tam papírů, že by s nimi mohli vytapetovat celý dům. Erik poslal paní pro kočár a Joanně vysvětlil, co vymyslel. Do důstojníka nalili ještě nějakou kořalku, aby už nemohl vůbec odporovat. Za chvilku již bylo slyšet dusot koní. Do kočáru nastoupil Erik s bednou a Joanna s maminkou tam táhly důstojníka. Joanna přistoupila a Erik poručil kočímu, jet rovnou ke královskému paláci.

Jeli ani ne hodinu. Když už byl palác na dohled, Erik zaklepal na kočího, že se potřebuje vyvenčit. Zatím pootevřel dvířka u kočáru a jenom je lehounce přivřel. Do škvíry strčil kus hadru, aby to kočí snadno nepoznal. Pak na něj zařval, že strašně spěchá, ať práskne do koní. Věděl, že uhánějící kočár vyplaší stráže a hodlal toho také využít. Důstojníkovi utrhali výložky, vyměnili mu kalhoty a ty pořádně roztrhli a ještě mu do kapsy dali prázdnou lahev. Když tak uháněli a kočí chtěl už brzdit, Erik pořádně pískl a tím koně poplašil. Ještě před bránou zařval na kočího, aby honem zabočil nalevo, jinak narazí. Ten byl tak zmatený, že to udělal a jak prudce zabočil, ze dveří vylítl důstojník a za ním letěla připravená a pootevřená bedna. Joanna k tomu ještě zakřičela „Attenzione! Attenzione!“ tak jak ji Erik naučil. To proto, aby to někdo ze stráží slyšel a při vyšetřování se zdálo, že to byli Benátčané. „Musíme zpátky“ naléhal na kočího Erik a kočár upaloval pryč. Bylo na čase, vždyť slyšeli nejdříve ránu, jak dopadl důstojník, pak střepy z té lahve a nakonec se rozlítla bedna a stráže nevěděly co mají dřív dělat, jestli stíhat kočár nebo sbírat papíry, důstojník utéci nemohl. Nakonec jej odvedli hned do šatlavy a pak se pustili do toho sbírání.

Král v tu chvíli zrovna nespal a chodil nervózně po chodbě. Ten rámus jej natolik zaujal, že se pak velitelem stráží dal zavést k tomu, co jej zatkli. A král jej poznal! Cosi mu v té špinavé špionážní hře nezdálo, ale tohle nechápal. V té bedně, kterou nikdo dlouhá léta neotevřel byly nákresy účinné vodní zbraně, co už kdysi získal jiný špión, ale vždyť... Králi to došlo. Ano je o on, co si vzal jeho ženu. Prý jej Benátčané zabili. „Ty události jsou podivným poutem svázány“ pomyslel si král, a řekl si, že celou událost dá pořádně vyšetřit a osobně na to dohlédne, už proto, že tu zbraň nikdo jiný nezískal, vždyť tady se může jednat o osud celého království.

Kočár dovezl Joannu s Erikem zpátky a vyděšený kočí si úplně zapomněl říci o nějakou odměnu, až mu ji maminka musela dát o své vůli, aby nebyly mrzutosti. Pak až do rána nespali, vyprávěli si o tom stále dokola. Erik dobře věděl, že hodně riskují. Už začal věřit tomu, že pravda v tomto případě bude asi těžko dohledatelná. Nejprve museli poslat spát maminku. V Erikově hlavě se začal spřádat celý strom možných následných událostí a ona byla ze všeho tak roztřesená, že by je spíš ode všeho odrazovala. Pak všichni mladí znovu přehodnotili události.

Mirek si dal znovu vyprávět to, co slyšel Erik od tatínka a obě dívky od maminky. Pak prohlásil, že důstojník chtěl určitě odstranit jejich tatínka, protože dokázal to co on ne a ještě si dovolil, když jej vyzradil, vzít si jejich maminku za ženu a vyhnat děti, když se tatínek zraněný ukázal. Dával si dohromady i ty nitky, co mu vyprávěl starý Erik, když už měl smrt na jazyku. „Jestli ty dokumenty něco znamenaly, může tu do rána být královský posel a my budeme muset vypovídat“ prohlásil nakonec. „Ale když se budeme držet pravdy a nedáme se zviklat žádným napovídačem, pak to vše dopadne dobře“ přidal ještě svoji úvahu.

A skutečně! Krátce po poledni přibyl do jejich domu královský posel, ať se dostaví k vyšetřovací komisi ti, co jeli v kočáře. Zakrátko vyrazili úplně všichni, včetně maminky. Komise už čekala. Předseda se podivil, co jich jde, ale pak si je začali po jednom předvolávat. Nikdo neřekl nic víc než pravdu a také to co slyšeli. Když pak před maminku přivedli vystřízlivělého důstojníka, začal klít až se hory zelenaly. Nikdo z komise neřekl nic konkrétního a k večeru byli všichni doma. Dlouho do noci si zas povídali, protože nyní se mohlo stát cokoliv. Za týden jim přišla královská obsílka, že se mají v jistou hodinu dostavit na královskou audienci. Všichni zůstali stát jako opaření. Tohle nebylo místním zvykem!

Den s velkým D přišel a po neuvěřitelně nervózním příchodu, když už všichni stáli v přijímací královské místnosti, spustil králův ceremoniář svoji řeč: „Vyšetřovací komise Jeho Veličenstva krále Gustava zjistila, po incidentu, který se odehrál v noci před svátkem svatého Vincence... že služebník krále, Erik Olaffson, toho času v tajných službách, se svým významným činem zasloužil o státní zájmy našeho království. Jeho vyzrazení, které bylo způsobeno ohavným činem důstojníka Jeho Veličenstva, způsobilo jemu a jeho rodině, dlouhotrvající újmu. Král rozhodl, že všem, kteří se zasloužili o objasnění tohoto činu náleží královská odměna a zároveň nabídka, pracovat v královských službách. Viník pak nechť je hlavu kratší!“.

Po té řeči se zvedl král a vyzval Erika, aby promluvil. Erik se zachvěl, ale sebral v sobě všechnu odvahu a řekl: „Králi této země. Nikdo z nás nemá rád, když smrt je řešením jakéhokoliv problému. Žádám tě o takový trest pro viníka, který by lépe vyjádřil to, co způsobil tvému věrnému služebníku. Vím o srubu na dalekém severu, který je právě prázdný. Tam se musí každý dokázat náležitě postarat o svoji budoucnost, tak jak to musel udělat i ten, který mohl být mým tchánem v době, kdy jeho děti byly moc malé musel se v takových podmínkách postarat i o ně. Žádám tě o zmírnění trestu pro viníka na vyhnanství v onom srubu.“ Král užasl nad láskou k životu, nad odvahou Erika a vůbec nad tím, co dokázal. „Jsi mi velmi sympatický“ prohlásil záhy. „Ano, tvůj návrh, nechť je proveden“ a obrátil se na svého komorníka, který toho rozhodnutí zaznamenal. „Ovšem!“ podotkl král... „Slyšel jsem v tvé řeči i něco, co mě velice zaujalo. Ke své odměně ti přidám, budeš-li o ni stát, ještě jednu. Vystrojím ti svatbu, v tomto sále, řekněmež za jeden měsíc.“ Tu zas užasl Erik. Nedbaje na protokol, přiběhl před Joanninu maminku a poklekl před ní na kolena. Před celým shromážděním ji pak požádal o ruku její dcery Joanny. Maminka se nezmohla na víc než na souhlas v slzách a Joanna, ta hned chytila Erika za ruku. Takto předstoupili před krále, který byl z celé události velice dojat. „Tvá nabídka je mým velikým štěstím, rád ji přijímám.“ Celý sál zašuměl, tohle tu ještě nikdy nikdo neviděl.

Pak král vyzval Mirka, aby také něco řekl. A on také dokázal říci: „Můj králi! Vážím si tvého rozhodnutí na návrh mého nejlepšího přítele. Smím mít jedno skromné přání?“ A král byl v dobrém rozmaru, proto jej vyzval, aby pokračoval. „Velký díl svého života jsem byl pouhým otrokem, až mě náhoda přivedla k Erikovi, co mě vykoupil z otroctví svými činy. Učiň mě prosím svobodným člověkem v tvé zemi! Rád bych tu zůstal a oženil se.“ Král se pousmál a pokynul opět komorníkovi, který něco zapsal. „Snad bys nechtěl mít dvojitou svatbu...“ zažertoval král. Jenže Mirek se toho chytil a s Janikou provedl to samé co před chvílí Erik s Joannou. Podíval se při tom na Erika co on na to, ale ten mu nadšeně ukázal, že mu drží pěsti. Králi nezbylo nic jiného, než s úsměvem souhlasit s dvojitou svatbou. Nikdo si nevšiml, jak komorník odběhl, ale když přiváděl matrikáře, tak bylo všem jasné, že král hodlá splnit Mirkovo přání. Matrikář jej zapsal pod jménem Mirek a protože přímení bylo nenapsatelné v jejich jazyce, tak přijal příjmení své budoucí nevěsty a stal se z něj Mirek Olaffson. Pak následoval menší královský banket a večer se všichni vraceli domů v královském kočáře.

Během měsíce, který zbýval do svatby si všichni vyjasnili své plány do budoucnosti. Mirek s Janikou zůstanou v domě jejich maminky, místa tam bylo dost. Erik chtěl už dlouho domů, ukázat Joannu svým rodičům i když už to nepůjde, aby byla jeho nevěsta. Tak ji ukáže jako svoji ženu. Řekli si, že budou bydlet také u rodičů a během té doby si z královské odměny postaví svůj dům.

Měsíc uběhl jako voda a obě sestry se předháněly, která bude mít krásnější šaty. Na svatbu přišel i král s královnou, aby popřáli oběma párům mnoho štěstí do dalšího života. Jedli, pili, hodovali a tančili až do rána a všichni hosté byli rádi, že na takové krásné události jsou.

Týden po svatbě už měl Mirek práci jako průvodce zahraničních návštěv u králova sekretáře pro oficiální události. Král chtěl dokázat všem zahraničním hostům, že u něj může pracovat každý slušný, poctivý a schopný člověk, bez toho, že by musel vypadat stejně jako všichni dokola.

Erika a Joannu odvezl kočár do přístavu a už se plavili po moři, aby dále pokračovali daleko na jih k nic netušícím rodičům. A Erik si dobře pamatoval polohu, jak mu předurčila jedna ze sudiček, ale polohu svého domova, tu si pamatoval ze všech nejlíp.


psí spřežení   |  Rozcestí  
Díly pohádky
Tři cesty

A pokračování...
Aniččino putování
  |  Holčička
|  Tariel |  Damašek
|  Jindřich |  Pamír
|  Erik |  Aral
|  Setkání |  Domů

| | |   Všechny pohádky   | | |           | Mapa webu |
Zajímavé odkazy | Fotografie přírody | Řeka Labe, fotografie | Hradce Králové - fotografie | Sluneční fotobanka | Antikvariát Kačur | Knihy a knihkupectví

© 2007 - 2017 Václav Černý vaclav.cerny@sije.cz Veškerá autorská práva vyhrazena. Šíření pouze se souhlasem autora!

Poslední aktualizace: 24.5.2014 Václav Černý