O sněžné vlčici

autor: Václav Černý
  sněžná vlčice Sovice

Bajka z říše vlků


V dobách, kdy ještě u nás bylo mnoho lesů a neobydlených plání, po kterých se proháněla stáda jelenů, z korun stromů se ozývalo veselé oťukávání datlí rodinou a na lesních mýtinách bylo možná slyšet tetřevy, v té době se odehrál náš příběh. Na všech místech, kam se lidé málo odvážili, tak žilo také mnoho vlků. Žili ve smečkách, měli tvrdé živobytí, ale pomáhali a tak přežívali po dlouhé generace.

Jednou na jaře se ve smečce, co žila vysoko v horách, narodilo jedné vlčici šest malých vlčat. Nic by na tom nebylo neobvyklé, kdyby jedno z těch mláďat nebylo celé bílé. Dokud jej maminka chránila a všechna byla s ní, nic se nedělo, ale běda když poprvé všechna vlčata opustila pelech a hrála si na sluníčku. Ihned přiběhli staří vlci a stěžovali si vůdci smečky, že je to mládě prozradí, vždyť svítí když jej zalijí i jen paprsky Měsíce a za dne jsou kvůli tomu bílému nemehlu všichni terčem všech lovců.

Maminka vlčice měla všechny své děti ráda, ale taky viděla jak se to horší. Čím více všechna vlčata z toho jara rostla, tím méně si s ním ta ostatní chtěla hrát. Všechna se dokázala schovat, jen vlčí holčička, které začali všichni ve smečce říkat Sovice, snad proto, jaká byla jiná, tak ta se schovat sice dokázala také, ale hned ji každý našel. Její sourozenci se brzo začali proto ní bránit a ona se nemohla dostat ani k mamince.

Vůdce smečky, starý vlk, kterému říkali Leopard, protože jeho rychlosti v lovu se žádný nevyrovnal, ale věděl, že všechno zlé je k něčemu dobré a konejšil jak ostatní staré vlky tak i matku vlčici. Snažil se jim vyprávět o krajích, které jsou daleko a kde kdysi se svou dřívější smečkou lovil. Vyprávěl jim o tom, jak v pláních, kde na míle daleko není jediný strom a sníh tam vládne po většinu roku, tak právě tam by mohla Sovice až doroste být tou jedinou, která dokáže lovit. Jenže ostatní se ani neodvážili za sedmý kopec a mysleli si, že Leopard chce Sovici jen stále obhajovat a zachraňovat, zatímco ona je přivede do neštěstí.

Její maminka se divila, že ji tak málo vidí, když je její sourozenci ani nepustili často k sobě. Jenomže život jde dál a když se na podzim učili lovit, tak Sovice musela utéct, protože jí všichni zahrnuli výčitkami a nadávkami, ať jim lov nekazí. Maminka musela na opravdový lov a tak na dcerušku, která byla jakoby z jiného světa, přestávala mít čas. Ještě, že jí měl rád Leopard a dával jí najíst ze svého dílu kořisti. Snažil se jí dávat naději, že to bude právě ona, kdy jí budou ostatní mít nejraději, jen co napadne sníh a ona nebude vidět a dokáže ulovit ze všech nejvíce. Ona mu věřila a byla ráda, že má zastání.

A tak se jednou zas odvážila na lov s ostatními. Leopard se vydal s ní, jako její učitel. Jenomže jeden z vlků, co nejvíce proti ní křičeli se na ten lov nějak opozdil. A doháněl smečku právě v době, kdy se potichu plížili kolem řeky, kde měli tábor lovci. Všichni se statečně tím táborem proplížili a Sovice se držela vzadu. A ten opozdilec viděl první právě ji. V té chvíli se na ni rozeřval, co jim to zase kazí a to neměl dělat! V tu chvíli s z loveckého tábora ozval psí štěkot a lovci rázem obklíčili smečku. Šípy svištěly vzduchem jak o závod, psi úplně zuřili, jen malé části vlků se podařilo uniknout se zdravou kůží. Mnozí byli šípy z luků a kuší poraněni, někteří na nohou, jiní na hrudi a další zas na hlavě. Jednomu vlkovi uvízl šíp v uchu a za strašného vytí přeplaval řeku na druhý břeh, kde se teprve za cenu roztržení ucha své nežádoucí náušnice zbavil. Ovšem jiní dopadli daleko hůře! S proklátým srdcem se svalili na zem a jejich z kožichů se lovci chystali udělat si kožichy na zimu pro sebe. Sám Leopard, který byl vepředu se statečně držel, ale husté křoví ho pozdrželo a dostal zásah šípem do zadní nohy. Sice ještě mohl utíkat, ale kde jen byla jeho někdejší rychlost... Sovice dokázala zachovat chladnou hlavu a schoulila se do klubíčka. Žádný z lovců ji za vlka neměl a tak ani na ni nemířil. Jen co ten nerovný boj skončil, utekla za ostatními. První ze všech ovšem utekl opozdilec Trn. Vlastně všechno způsobil, ale byl daleko a tak vyvázl jako první a také se jako první vrátil do skal, kde v té době smečka sídlila.

Tam se nerozpakoval a hned začal vlčicím co hlídaly malá vlčata a pár výrostkům co se lovu neúčastnili, rozprávět o tom, jak Sovice celou smečku prozradila a že musí pryč nebo je zničí všechny. To samé pak postupně vyprávěl všem co přiběhli. Ti byli všichni před Sovicí a tak nevěděli jak se věci udály, uvěřili mu. Jejich mínění posílily i pohledy na různě zmrzačené druhy, co se ještě celou noc postupně trousili zpátky. A mnozí se nevrátili vůbec! Poslední z živých se vrátil belhající Leopard. Když Trn zahlédl jak je raněný a všichni ostatní jsou zděšení, tak svolal vlčí shromáždění.

„Sovice musí pryč!“ řval až se hory zelenaly. „A co Leopard, takového vůdce, co tahá nohu za sebou, takového přece nemůžeme mít!“ Využil zděšení i toho, že si nestačili všichni dát věci dohromady. Postupně se začali tedy dávat na jeho stranu. Leopard stačil jen už poznamenat, že dělají chybu, když se na něj Trn osopil, že nebýt jeho chráněnkyně, nemuselo se to vůbec stát. Přitom jen maskoval svou namyšlenost a hlavně obavy o to, že se prozradí, proč na ně lovci přišli. Jediný kdo to ještě věděl, byla Sovice, ale tu svorně nepustili ke slovu a netrvalo dlouho a už ji hnali ze smečky. Zastal se jí jen Leopard. „Tak si táhni za ní, ty udatný běžče!“ řval na něj opovržlivě Trn. Leopard věděl, že by s kulhavou nohou nemohl být vůdce a také čest mu nedovolila být terčem posměchu a tak povídá Sovici „Pojďme, my to dokážeme!“ Spíše než důstojně odešli, tak se odbelhali a smečka, zblbnutá od Trna se jim ještě posmívala.

Pochopitelně, že novým vůdcem smečky se stal Trn, ač to byl jen podlý vlk bez kouska cti, co ale dokázal zneužít i své chyby ku svému prospěchu. Nechme ale smečku být, však jich je tam dost, oni se nějak pod novým vůdcem tím životem probijí.

Sovice vyjádřila Leopardovi své díky a snažila se mu všemožně tu ošklivou ránu na zadní noze ošetřit, ale rána byla hluboká a hojila se moc pomalu. Přešli jenom sedm kopců, než se na delší dobu usadili mezi velikými kameny u široké proudné řeky. Začali mít už hlad, ale aspoň žízeň mohli spolu uhasit kdykoliv. Jednou na podzim večer, když po obloze plul úplněk, začal starý vlk vzpomínat na dávné časy, kdy byl se svou smečkou daleko na severu. Jeho vyprávění bylo krásné, Sovice jej hltala plnými doušky, až najednou zničeho nic... zastavila jej. „A co kdybychom zkusili lovit tady to co se dá tak jak jsme!“ Leopard se zarazil „Taky mě to už napadlo, ale první řekneš ty, co napadlo tebe!“

Sovice už svůj nápad měla a rozpovídala se. „Kousek odtud, mají na břehu své nory vodní myši. Není jich sice moc a ani nejsou moc velké, ale přesto myslím, že bychom měli něco vymyslet. Všimla jsem si, že jejich východů z nor je víc, ale můj bílý kožich je vystraší, leknou se a budou utíkat tam, kde netuší nebezpečí.“ Starý vlk ji pochválil a hned se běželi podívat. A bylo to tak!

„Zkusíme to!“ povídá. Lehl si k jedné díře, kde zrovna myši nebyly a tak, aby vítr šel od nich k němu a čekal. Zadní nohy sice neměl stále v pořádku, ale přední tlapky měl stále hbité. Sovice zatím zavětřila odkud jde vítr a velikým obloukem obešla břeh s myšími dírami. Když malinko vystrčila hlavu, viděla už v dálce ušiska starého Leoparda. Věděla, že se na něj může spolehnout. Zalehla také a čekala, kde myši nadělají nějaký hluk, kde se zaberou do okusování nějaké větvičky, tak, aby ztratily trochu ze své pozornosti. A ta chvíle přišla! Sovice vylétla jako blesk a myši se rozprchly do svých děr. Sovice na nic nečekala a ihned začala dorážet postupně do všech děr směrem ke svému druhovi. A ten byl dobře ukrytý. Myši myslely, že vyběhnou posledními dírami pryč, ale ouha! Tam už čekal se svými silnými tlapami Leopard a než se myši vzpamatovaly, tak dvě jednou ranou a pak ještě třetí odlétly o kus dál, neschopné jakéhokoliv pohybu. To ale už dobíhala Sovice a ta dílo dokonala.

Tak dobře se už dlouho neměli! Každý spořádal jednu myš na posezení a tu třetí si hlídali na další ráno, jen ji budou moct spořádat. Ten způsob lovu se jim osvědčil, ale jak se zima blížila, myši stále méně vylézaly, až nakonec nebyly vidět vůbec. Zas naši vlci museli dát hlavy dohromady a přemýšlet jak se živit dál. Zraněná noha již byla zahojená, ale běhat se s ní dalo jen pomalinku, nebylo to stále na opravdový lov.

Vtom si vzpomněl Leopard na to jak kdysi na severu viděl ryby, co se táhnou až ke břehu. Napadlo jej, že toho by se dalo nějak využít. Vyšplhali proto oba. každý na jiný kámen, aby měli rozhled do vody a viděli na ryby. Ty tam sice byly, ale tak blízko ke břehu, aby se daly tlapkou vytáhnout, to zase nebyly. Sovice byla ovšem velice nadaná vlčice, během svého krátkého života se naučila pozorovat a nic neříkat. A teď se jí to hodilo. Přes noc hodně přemýšlela. Ráno pak přišla s novým nápadem. V místě, kde na břehu stále byl kámen se uvelebil Leopard a vyčkával s tlapkami připravenými k bleskovému zásahu. Bílá vlčice vylezla na jiný kámen kousek odtud. Když po nějaké době čekání vpluli do jejich zátočiny nic netušící pstruzi, najednou přeskočila přes vodu na jiný kámen, který tvořil druhou část vstupu a kolem kterého se divoce točila voda. Pstruzi mysleli, že se únik na volnou řeku uzavřel a tak se stáhli blíže ku břehu. Jenomže jen co se přiblížili na skok, už je mohutná vlčí tlapa po několika vyhazovala na břeh. Mrskali se, vždyť jim šlo o život, aby se domrskali zpátky do vody. Podařilo se to jen některým, protože ihned od vody přišla další pomoc a šest ryb už nenašlo cestu zpátky. Ten den se vlci, odsouzení smečkou k pomalé smrti vyhladověním, měli královsky. Navíc se takto dalo lovit častěji, i když první úspěch byl největší ze všech.

Ach jak tady platila pomoc jednoho vlka druhému, ať už byl jaký byl. Jeden bez druhého by nic neznamenali a bídně by zahynuli. To že starý vlk nepodlehl dojmu, že on je pán a zbytek pro něj musí lovit bylo důležité a mladá vlčice vůbec nezklamala. Měla tisíce důvodů jiné vlky nenávidět, jenomže ti se jí nezastali, když to nejvíc potřebovala.

Přišla a tuhá zima! O rybách nemohla být ani řeč. Během jediného dne se vody potoka zavřely ledovým krunýřem a jen občas bylo možné zaslechnout schovaný slabý proud. Na místech, kde bylo možné jen přeplavat, se dalo klidně přejít. Pro naše odpadlíky to znamenalo jediné. Jejich rybolov skončil, je třeba hledat obživu jinde. Myši přezimovaly hluboko ve svých norách, návrat k nim byl nesmysl. Pár dní mrzlo až praštělo a pak připadlo hodně sněhu. A sníh se držel hodně dlouho.

Leopard už věděl co se bude dít, ale viděl naději v Sovici. Když byl sníh napadaný už druhý den, vzal si jí mezi kameny u potoka a vypravoval ji o tom, jak se lovilo na dalekém severu:

„Tam, kde není nic, než nekonečné sněhové pláně, po stromu či kopci ani památky, to bylo těžké živobytí. Dali se lovit skoro jenom sobi. Ale ti mají silné paroží a tak jsme museli se smečkou lovit najednou. Většina vlků zaujala daleko od sobího stáda ležící polohu až po uši ve sněhu. Vítr musel jít od sobů, jinak by nás zvětřili. Pak tři nejrychlejší z nás oběhli stádo velikým obloukem a pomalu se k němu plížili z druhé strany. Bylo to po větru, tak to obvykle netrvalo dlouho a sobi začali prchat. Někdy ovšem poznali léčku a utíkali bokem. Naše námaha tak přišla vniveč. Když ale se jediný z nich dostal do našeho půlkruhu, tak ten zkušený vlk, co byl na okraji, kde mu byl sob blíže, se štěkotem vyskočil a běžel mu uzavřít cestu. Za ním ještě nějací, až byl sob v obklíčení. Dlouho jsme na něj museli dorážet, než jsem ho udolali. Stávalo se, že někdo z neopatrných mladých se dostal blízko k paroží a byl nabraný a letěl o kus dál, mnohdy s polámanými kostmi. Byly to nebezpečné lovy! Jinak to ale nešlo a bylo důležité žít ve smečce.“

Sovice ale nahlas uvažovala: „My jsme jen dva a ty moc rychle stále neběháš. Zato tady nejsou nekonečné pláně, naopak stromy či kopce nás můžou krýt. A také, já se připlížím skoro až na doskok, ve sněhu nebudu vidět.“ V tom byli za jedno a už se chystali na první lov.

Mladý srnec neopatrně dobýval kopýtky mech pod sněhovou přikrývku v nedalekém svahu. Leopard hned věděl co dělat. Obešel kopeček a hned za svahem se jal číhat. Sovice se zespoda plížila. A bylo to tak! Srnec se sice několikrát ohlédl jejím směrem, ale ona v tu chvíli jako by ztuhla a on viděl jen samé bílo. Brzo začal být neklidný o dost víc a nervózně popocházel a už žádný mech nehledal. Bylo jasné, že buď teď anebo nikdy. Sovice se štěkotem vystřelila zespoda na srnce. Ten tušíce zespoda nebezpečenství, začal unikat nahoru přes kopec. A byl zespoda pronásledován, aby si to nakonec nerozmyslel. Jen však přeběhl hřeben, skončil jeho únik mohutným skokem Leopard. Na hodování nebyl sám, ale u takovéto porce se dostalo na oba a ani zdaleka nemohli všechno zvládnout. Zbytek zahrabali pod sníh a schoulili se do jednoho klubíčka nad tím místem. Ještě dobrý týden hlady netrpěli.

Ale nic nemůže trvat věčně a tak se zase začali hlásit žaludky našich vyhnanců ke svým právům. Vlčice sice plížením ulovila prokřehlého hýla, ale to bylo jen takové drobné sousto pro oba, přestože se podělili jak se patří. Jenže žádný další srnec se neobjevoval. Když už bylo hodně zle, zaslechli takové kňourání. To se bachyni ztratilo letošní sele a nemohlo najít cestu. Jenže takové prasátko je velice rychlé a tak museli zase vymýšlet. Leopard se velkým obloukem přiblížil seleti z druhé strany. Jenže to co se stalo, to vůbec nečekal. Když byl od něj na nejbližší možnou vzdálenost, aby jej nezahlédlo, uslyšel u vedlejšího vzdušného kořene, takové nespokojené zavrčení. Podíval se ještě jednou a kdo to nebyl! Svištínek, dvouletý vlk, co mezi ostatními vynikal rychlým během. Poznali se a vrčení přestalo. Leopard pomalým vrněním ocasu dal Svištínkovi najevo, že budou čekat. A ten byl zvyklý starého vůdce bezmezně poslouchat. Čekali dlouho, ale věřili si.

Sovice se z druhé strany pomalu plížila sněhem k seleti. To zmateně pobíhalo sem a tam a ona nedokázala odhadnout, kam poběží. Když se jí začalo vzdalovat, nic jiného jí ani nezbývalo. Vyskočila ze své poslední pozice a hnala za ním. Doběhnout jej nemohla, protože v kličkování byl mladý čuník učiněným přeborníkem. Ale dařilo se jí nadhánět jej směrem ke svému druhovi. Už byla celá vysílená, když zpoza spadlého stromu vystřelil Leopard a hnal se po jejich společné kořisti. Jenže i z něj si sele dělalo jenom blázny, ale sil mu už ubývalo. Ve chvíli kdy už vypadalo, že unikne, najednou zamířilo ke vzdušným kořenům. Tam jak šíp vyběhl Svištínek a i když se sele ještě zmohlo k dalším hbitým kličkám, tak jej brzo dostihl, byl totiž ještě plný sil, přestože dost hladový. Sovice ani nechápala kde se tam vzal, ale na vyptávání nebyl čas. Za chvíli z malého selete nezbyly ani kosti. Zato naši tři hladovci se měli po nějaké době zas dobře.

Po té hostině musel Svištínek vyprávět, kde se tam vlastně vzal. Bylo to poučné vyprávění. Vůdcem smečky zůstal Trn. Nikdo netušil jaký je, ale také se nikdo nezmohl na víc než tiché reptání. Nedávno však honila celá smečka starou laň, co měla něco s nohou. Utíkala jak o život, i přes zranění dost rychle. Vždy se někde v trní ztratila, trvalo pak hodnou chvíli než ji našli a hnali dál. Pak vběhla přímo pod zuby Trnovi. Ten se jí ale spíše lekl a tak ho ještě kopýtkem kopla. Svištínek hnal za ní, přeskočil zaskočeného Trna a za krátkou chvíli ji dohnal a skolil. Jenomže to vidělo hodně jiných vlků a Trnovi se vysmáli. Ten to nemohl unést, že jej zahanbil takový mladík a svedl všechno na něj. Ostatní mu uvěřili, nebo se tak aspoň tvářili. Při dalším lovu dokonce Trn nechal Svištínka hlídat společně s matkami nejmladší vlčata. A ten tu potupu neunesl a řekl si, že takhle to nejde a že si najde svou smečku jinde, i když vlastně o žádné jiné nevěděl. Ale na cestu se vydal a také dost hladověl. Vždyť krom pár zmrzlých ptáků neměl sousta mezi zuby.

Když to Sovice vyslechla, vyprávěla, jak se to stalo před tím, než ji Trn vyštval pryč. Bylo jasné, že trn je pouhý zbabělec. Oba se divili, Leopard se nějak nemohl pochopit, jaktože ten příběh neslyšel, ale dostalo se mu odpovědi hodné dámy. „Kdo se nezeptá, ten se nedozví.“ Pak to přišlo. „Vy dva jste prokázali, že přežijete i ve dvou a smečka trpí hlady a Trn je ubožák, co jen štěká. Vraťte se ke smečce a já půjdu s vámi!“ řekl jim Svištínek.

Oba se nemohli ani pohnout když to slyšeli. Pak poodešli o kousek dál a radili se. Radění to bylo snadné. Sovici se moc líbil Svištínek a život v dobře fungující smečce je přece jenom něco jiného. Leopard taky o tom věděl své a souhlasil. Následujícího rána se vydali na cestu. Svištínek si pamatoval kudy jít. Po týdenním strastiplném a nebezpečném putování poznali, že jsou na území smečky, která byla kdysi i jejich. Našli je, ale nestačili se divit. Nejmladší vlčata zůstala sama. Trn vyhnal asi jejich matky na lov.

Leopard zůstal u nich a ti dva, co si dlouze vyměňovali pohledy z očí do očí se vydali do míst, kde tušili zbytek smečky. Najednou se proti nim řítí jedna z matek těch opuštěných vlčat. Svištínka poznala a tak hned vyprávěla co se děje. „Trn chtěl, abychom se odvážili na statného kance, ale lov se nezdařil a byli jsme v nebezpečí. Naši jsou v takové sluji a kanec jich už několik poranil. Mě se podařilo uniknout, vždyť ten blázen nám poručil nechat vlčata bez dozoru. „U vlčat je Leopard, nic se jim nestane“ odpověděl na to Svištínek. „Doběhni ty ke svým vlčatům a jeho pošli po našich stopách za námi. My se zas vydáme po tvých stopách zkusíme zachránit co se dá.“ Matka na víc nečekala a hnala se za svými dětmi.

Svištínek a Sovice se přestali dívat sobě do očí a hnali stopách, sotva jim dech stačil. Když přiběhli, nestačili ani zírat. Byli však čerství, bojem neunavení a tak se jim podařilo udělat aspoň na chvilinku únik z té pasti. První se hnal Trn, ale Svištínek mu zastoupil cestu a hnal ho zpátky do boje. „Vůdce z boje neutíká!“ zařval a Trn se úplně zalekl jeho odvahy. Uvnitř sluje to vypadalo, jako kdyby statný kanec spíše lovil vlky, než naopak. Několika se podařilo brzy díky našim navrátilcům uniknout a mohli tak nabrat trochu sil. Najednou se kanec nečekaně otočil! Ukřivděný Trn se nestačil vzpamatovat a už mu kly divočáka páraly břicho. V tu chvíli doběhl Leopard a Svištínek, když viděl jak je kanec zaměstnaný, skočil mu po šíji a už ani nebylo znát, že v tom klubku jsou tři. Boj netrval dlouho, z tratoliště krve vylézal zraněný Svištínek a Leopard pak už kance hravě skolil. Svištínkovo zakousnutí do jeho šíje bylo příliš silné, než aby se ten postrach hor mohl ještě bránit.

Sovice pak začala tahat kance z toho bojiště a hned se přidali ostatní vlci, až byli ven ze sluje. Bylo jich hodně a tak se při následné hostině nasytili tak akorát. Svištínek však v pravé chvíli zarazil hostinu. „Mysleme taky na naše vlčata!“ zvolal a ostatní se úplně zastyděli. Kohosi ještě napadlo podívat se do sluje. Trn tam ležel už bez známek života. V tu chvíli však nikoho ani nenapadlo té ztráty litovat. Všichni se před setměním vrátili k vlčatům a jim se dostalo nasycení.

Ráno na vlčím sněmu konstatovali, že Trn už není a vůdce smečky musí být. Kdosi zvolal. „Leopard byl naším vůdcem, nechť se jím stane znova!“ Další se přidal a obrátil se na Leoparda: „Staň se naším vůdcem!“ Ten se zamyslel a povídá všem: „Možná bych dokázal ještě být vůdcem, pomyslete však na to, že jsem už hodně starý vlk. Mnohé jsem zažil. Pamatujete poslední události? Sovice byla pro barvu svého kožichu vlastně vyhnána od smečky. Místo toho, abyste byli rádi, že lov na sněhu, kdy jste ostatní vidět, je něco, kde na ni nikdo nemáte, tak tohle... A nikdo se neodvážil postavit se za ní. Raději jste věřili tomu proradnému rádoby hrdinovi!“ Všichni se zastyděli. Nic z toho co slyšeli, se jim dobře neposlouchalo. Ale také nemohli nic namítnout na to, že by to tak opravdu nebylo. „Krom toho“ pokračoval Leopard, „cožpak jste zapomněli, kdo včera skolil svým odvážným výbojem zuřivého kance? Pohleďte na toho, kdo poprvé mohl na vlčí sněm!“ Nikdo ani na chvilku nepochyboval, koho má tím na mysli. Mokrásek, nejstarší z přítomných vlků tedy prohlásil: „Ano lepšího vůdce si přát ani nemůžeme, nechť se jím stane Svištínek!“ Když všichni přítomní souhlasili, vystoupil Svištínek na nejvyšší kámen a dlouze zavyl. Tím se stal vůdcem a všichni se zavázali jej poslouchat. První slova, která sněmu řekl, byla: „Zvolím si za svou ženu Sovici, Leopard zůstane mi mým nejlepším rádcem, udělám vše pro to, abychom již netrpěli hladem.“ Pak zavolali do sněmu Sovici. Svištínek se jí přede všemi zeptal, vezme-li si jej za muže. Ona ani mžik vlčího oka neváhala a souhlasila. Teprve pak se dozvěděla, že Svištínek je vůdcem smečky. Se ví, že ji to potěšilo. A Svištínek přede všemi řekl, že ji má rád a nedovolí, aby se jí kvůli jejímu bílému kožichu i jen slůvkem dotkl. Ono by se ani tak už nic takového nestalo, protože při následujících lovech na sněhu si Sovice vydobyla své místo ve smečce i bez zásahu svého Svištínka.

A jak to celé dopadlo? Inu jako v každé pohádce. Smečce se pod Svištíkem náležitě dařilo, zůstal moudrým vůdcem, co neváhal požádat o radu vždy, když v něčem nebyl nejlepší a každého v pravé chvíli dokázal pochválit. Spolu se Sovicí měli za dlouhá léta mnoho malých vlčat, jak šedých po tatínkovi, tak i bílých po mamince. Už dávno se nad tím nikdo nepozastavoval, ba naopak v létě pomáhali ti šedí, kterých bylo vždycky víc, těm bílým a v zimě se karta pravidelně obracela. Tak spolu žili všichni šťastně a jestli neumřeli... Kdoví, třeba žijí dodnes.


sněžná vlčice

| | |   Všechny pohádky   | | |           | Mapa webu |
Zajímavé odkazy | Fotografie přírody | Řeka Labe, fotografie | Hradce Králové - fotografie | Sluneční fotobanka | Antikvariát Kačur | Knihy a knihkupectví

© 2007 - 2017 Václav Černý vaclav.cerny@sije.cz Veškerá autorská práva vyhrazena. Šíření pouze se souhlasem autora!

Poslední aktualizace: 24.5.2014 Václav Černý