Holčička

autor: Václav Černý
  Anička u chaloupky

1. díl pohádky Aniččino putování


Ač se to mohlo jednomu zdát jako věčnost, najednou se letopočet pořádně změnil a Anička již nebylo žádné uřvané mrně, ale holčička, co pomáhala mamince a tatínkovi i druhým lidem, dobře se učila a vůbec dělala kolem sebe mnoho radosti. Jak to však na světě bývá, nic není tak úplně samo od sebe a tak i Anička dělala někdy to, co nemohli její stárnoucí rodiče pochopit. Tu zůstala ležet na louce a rozprávěla si s květinami, tu zase brzy ráno bosá vyběhla na louku a povídala si s mlhou. A jindy v noci dlouze pozorovala hvězdy a nikomu kolem sebe nic neříkala. Rodičům nebylo zcela jasné, co vlastně dělá, ale měli ji moc rádi, vždyť nikdy neodmítla žádnou žádost o pomoc.

Ve škole dávala Anička pozor jenom někdy. Zajímavé bylo, že přesto vždycky na spoustu věcí dokázala odpovědět, až panu učiteli přecházel zrak. Děti ji měly také rády, protože když měl někdo poškrábané koleno, nebo nemohl polykat, právě Anička byla ta, která vždycky pomáhala s takovými neduhy. Jednou se stalo, že panu učiteli se v puse udělaly veliké boláky, pak se mu zanítily dásně a on nemohl vůbec jíst, jen stěží se mohl napít. Anička mu začala hladit tváře. Pan učitel v nich měl snad jenom výrazy samé bolesti, ale po tom pohlazení, jako by z něj všechno spadlo. Sice jej to stále bolelo, ale už to bylo něco úplně jiné, už se to dalo snést. Na druhý den již mohl jíst kaši a třetí den se již odvážil na obyčejné jídlo. Byl moc vděčný Aničce. Od té doby jí pomáhal se znalostí bylinek, teprve jeho bolest mu ukázala, že v té dvanáctileté dívce je skryto něco daleko hlubšího, čemu on nerozumí, ale měl by pomoci.

Netrvalo ani měsíc a pan učitel již klepal na dveře chaloupky na rozcestí. Chtěl mluvit s rodiči Aničky, hodně mu na ní záleželo. Tatínek s maminkou jej rádi přijali, když byl ještě učitel mladý, tak mu tatínek tropil hlouposti a naschvály, ale to vše již bylo v duších zapomenuto, nyní přišel s velkorysou nabídkou. Maminka zbystřila uši, jen to zaslechla a v tu chvíli dostala strach, aby snad i Anička... Ani nedomýšlela, až tatínek vybídl pana učitele, ať poví, s čím k nim přichází. A pan učitel jim řekl: „Anička není obyčejná holčička. Stává se z ní dívka, která dokáže pomoci lidem i zvířatům tak, jako nikdo z nás. Její schopnosti by nebylo moudré nechat plout jen tak po řece, jako spadlé listí. Ve městě, kde žije její bratr a váš syn, žije jeden starý profesor, který mě kdysi učil znát stromy, co běžně v lesích nevídáme a byliny, které my vidět nedokážeme. Když byste poslali Aničku k němu, na jediný rok, stala by se z ní moudrá dívka. Nyní dokáže slyšet řeč louky, mlhy i řeky, ale ještě neví, jak mnoho věcí je zařízených. Ve městě působí učitel, ke kterému by mohla chodit na ostatní školu, bydlet by jistě mohla u bratra...“

Pan učitel ani nedomluvil, když jej přerušil maminčin pláč. Tatínek poté řekl: „Jsme rádi pane učiteli, že byste vahou svého slova, dokázal pomoci rozvinout ty schopnosti Aničky, kterými byla obdařena. Ještě si o tom popovídáme jak se ženou, tak s Aničkou a brzy vám dáme vědět.“ Pan učitel byl rád, že jeho nabídka dopadla na úrodnou zem a šťastný odcházel z chaloupky.

Zato maminka se pak rozplakala daleko víc, než předtím. „Když odcházeli naši synové, bylo jim již sedmnáct, myslela jsem si, že holčičku budu mít doma až do...“ „Až do kdy?“ přerušil ji tatínek. „Byla by přece u Jindřicha a domů by často chodila. Navíc Týna by ji měla moc ráda, je porodní bábou a Anička byla její první dítě. Vůbec bych se toho nebál, ale zeptal bych se naší dcerky, zdali o to vůbec stojí.“ Mamince se pro slzy sotva souhlasilo, ale to už přicházela Anička domů.

Hned si ji zavolali do světnice a seznámili s tím návrhem. Přesněji řečeno, seznámil ji s tím tatínek, maminka jen zatlačovala slzičky. Avšak Anička prokázala hned bystrého ducha a řekla, že si to musí promyslet. A utíkala hned na louku, kde si lehla do trávy a proti zapadajícímu sluníčku pozorovala zvonec, jak se na něj pomalu váže rosa. Dívala se a dívala, až jí napadlo: „Zvonec krásně otevřený je, dokud jej rosa nepokryje, až jej rosa zatíží, k zemi se celý přiblíží, když je té rosy moc, není možná už pomoct, klesne až na úplnou zem, amen je po květu i po něm...“ A s těmito myšlenkami šla spát na půdu, rozprostřela se do sena a vůbec na nic již nemyslela.

A v noci jí přišel sen. Šla uprostřed noci neznámou krajinou, všude byly skoro jen kameny a nějaký bílý písek. Měsíc v úplňku osvětloval sotva znatelnou pěšinu. Hvězdy svítily jasně a v tom oblohu pročísl blesk, skutečně z čistého nebe. V Jeho záblesku zahlédla v dáli postavu. Najednou se ta postava skácela na zem. Přiběhla k ní a viděla, že to je stará žena. Nebylo znát zasažení bleskem, ale spíše vyčerpání. Pod jejíma nohama zavětřila dva sáčky se sušenými bylinami. Hned věděla, že musí jeden z nich otevřít a dát té ženě přivonět. Ale vtom její ruce úplně zdřevěněly a ona se nedokázala rozhodnout který sáček má otevřít. Něco jí říkalo, když rozdělá ten špatný, nebohá žena se již nikdy neprobudí. Vtom udeřil další blesk a Anička úplně zpocená vykřikla. To už na půdu přibíhal tatínek a vzal ji za ruku, aby ji odvedl dolů do světnice. Šla s ním, nohy však necítila. Když jí dávala maminka napít vody, trochu se probrala. Chtěla něco říct, ale nešlo to. Usnula v několika okamžicích.

Ráno už bylo sluníčko hodně vysoko, když otevřela oči a protáhla se. Cítila svoji ruku, jak ji hřeje maminčina dlaň. Anička se zvedla a říká: „Půjdu maminko!“ Maminka se chtěla zase rozplakat, ale Anička ji hned uklidnila. „Budu ti nablízku maminko a také budu často chodit domů.“ Maminka si povzdechla a pohladila svoji dcerku tak, jak to dokáže jenom milující maminka a usmála se na ni krásným širokým úsměvem. Večer, když se tatínek vrátil z lesa, tak mu to Anička pověděla a všichni v tu chvíli byli, jako by jim spadl kámen ze srdce.

Netrvalo ani dva měsíce a Jindřich přijel s vozem, aby vzal svoji sestru a nějaké ty věci, co si sbalila do uzlíku a vydali se do města. Teta Týna uvítala svoji švagrovou mile a hned ji ukázala malý pokojík, kde bude spát. Bylo to milé místo, večer do něj mohlo sluníčko a tak se ráno dalo spát trošku déle.

Na spaní však moc času nebylo. Jindřich s Aničkou se hned druhý den šli podívat nejdřív do školy a pak za starým profesorem. Na obou místech již byli očekáváni a brzy nastal takový obyčejný koloběh života. Škola byla pochopitelně podobná, zato u pana profesora to bylo den ode dne zajímavější. Ve starých herbářích Anička ani zdaleka nepoznávala všechny bylinky, bylo jich hodně. U některých věděla, že zná podobné, ale tady se seznamovala postupně se všemi, co znal starý pan profesor. A když bylo bylinek dost, přišly na řadu stromy. Opravdu to Aničku hodně zajímalo a tak byla pilná žačka.

Skoro každý den vyprávěla Anička Týně, co všechno se naučila a jednou, když byla Týna nemocná, jí přinesla takový krásný malý kvítek, co měl zůstat celou noc na čele. A Týna si jej tak nechala a cítila jak se jí ulevilo. Byla nesmírně šťastná a nabídla Aničce, že až půjde zase k dalšímu miminku, tak vezme Aničku s sebou. To se ví, že u Aničky to vyvolalo hned nadšení. A další večer Anička poslouchala, ani nedutala, jak to bylo, když se narodila a když jí pomáhala na svět právě její švagrová Týna.

Události na sebe nedaly dlouho čekat a hned za týden přiběhl jeden vyděšený budoucí tatínek, ať už běží, že je nejvyšší čas. Bylo pozdě večer. Týna vzala své věci a Aničku a za krátkou chvíli už byli v domě, kde v posteli ležela už dost vyčerpaná budoucí maminka. Anička ještě pomáhala s čištěním podlahy a pak už jen pomáhala Týně. Na nic se neptala, jen vykonávala vše co jí Týna řekla. Vtom Anička cítila jak se Týna skoro třese. Ano, klučinovi se na svět chtělo přijít celý omotaný pupeční šňůrou. A tak měla Týna plné ruce práce, až nakonec požádala Aničku o nůžky, pak šňůru ustřihla a zavázala. Když pak malý kluk řval jak divý, chtěl jeho tatínek vlítnout dovnitř, ale byl zadržen ještě ve dveřích. A tak Anička byla první, která pohladila miminko po malinké hlavičce. Ten okamžik se jí hluboce vryl do paměti.

Za miminkem byly spolu ještě mockrát a Aničce se otevíraly nové obzory. Věděla hodně o bylinkách i stromech, ba tolik, že starý pan profesor říkal, že již ani o moc víc se u něj nedokáže naučit. Jen nad jednou věcí se pozastavovala. Když se Týny zeptala, proč ona nemá své miminko, odpovědí ji byl pláč.

Až si ji vzal Jindřich stranou a pověděl jí víc o tom všem. „Víš má milá sestřičko, když byla Týna kdysi ve službě na zámku, musela z té služby utéci, viděla něco, co neměla vidět a její paní ji chtěla vsadit do želez. A tak utekla. Stráže ji honily po skalním městě, až ji kopími přistrkaly k jedné prudké skále, ze které ji pak strčily dolů. Pád mé Týny byl dlouhý a bolestivý. Chvíli po něm jsem tam tudy zrovna šel a zachránil ji. Ještě než jsem ji přivedl k jejím rodičům, zamilovali jsme se do sebe a dál už to znáš. To, že se při tom pádu zranila tak, že už asi nebude moc mít své děti, to jsme pochopili o několik let později. Jsem šťastný, že pomáhá alespoň jiným.“

S Aničkou toto vyprávění mnoho udělalo. Uvědomila si, že již není malá dívka, ale vlastně již mladá žena, co poznala spoustu z nekonečného tajemství života. A zařekla se, že Týně pomůže, přestože vůbec ještě nevěděla jak to udělá. Pak se rok s rokem sešel a všechny děti měly prázdniny. Anička se vrátila k rodičům s hlavou plnou nových znalostí a také poznání.

Asi týden na to u chaloupky na rozcestí zarachotil vůz. To se zastavil Tariel s Kamilem. Radosti bylo hned plno. Všichni se objímali, však se dlouho neviděli. Několikrát se tu sice Tariel stavoval, ale vždy sám a na krátkou chvíli. Dnes všem řekl, že když má s sebou poprvé svého syna na obchodní cestě, tak ať si u babičky pořádně odpočine a seznámí se pořádně se svou tetou. Kamilovi již bylo přes osmnáct let a dělal svému tatínkovi radost. Dobře se učil jazyky a už ve svém věku se dokázal domluvit skoro s každým. A ani dobré srdce mu nechybělo. Anička měla také dobré srdce, ale s těmi jazyky na tom zdaleka nebyla jako její starší synovec. Uměla hodně od tatínka, ale nikde nepotřebovala cizím jazykem opravdu mluvit. A tak ji Kamil trochu cvičil. Dobře si spolu rozuměli i jinak a tak Aničku napadl takový nápad, že by zase na rok jela k druhému bratrovi.

Nějakou chvíli o tom nemluvila, ale pak, když byl Tariel u Jindřicha, aby si dovezl nějakou mistrovskou práci na prodej v dalekých zemích, tak se Anička svěřila Kamilovi s tím nápadem. Kamil se zamyslel, ale pak pravil: „Žiješ v jiném světě, v naší zemi by ses musela úplně jinak chovat, dokázala bys to?“ Anička přikývla a Kamil pokračoval: „Zajisté se můžeš naučit mluvit i jinými řečmi, můžeš nám pomáhat s obchodem, můžeš být s mojí babičkou v Damašku, poznáš svět. Kde bydlet bys měla, máme dost velký dům, s Jasmínou, mojí sestrou by sis mohla povídat také. Ona nám také pomáhá, ale dědeček v Damašku ji nechtěl pustit nyní s námi, protože by má maminka neměla nikoho k sobě, kdo by jí pomáhal, když budeme na cestě.“

Když se již Tariel vrátil, tak seděli všichni večer kolem stolu. Kamil Aničku malinko dloubl loktem až se nakonec osmělila a všem ostatním udiveně řekla: „Ráda bych jela s bratrem a strýcem na rok do Damašku, tatínku a maminko, pustíte mě?“ Tatínkovi úplně sklapla pusa, maminka začala opět plakat a až Tariel se první zmohl na slovo: „Víš má sestřičko, v našem domě je místa dost, ale u nás se úplně jinak musejí dívky chovat než tady, myslíš, že bys to dokázala?“ „Vím už o něčem, Kamil mi vyprávěl“ prohlásila se vší vážností. A tatínek jen podotkl: „Sudičky si vždy najdou cestu, kudy naplnit tvůj osud, děvče naše milované.“ A tím to bylo vlastně potvrzené.

Toho večera se už jen bavili o další jejich cestě. Jen maminka to stále nemohla v srdíčku unést a stále držela svoji dcerušku za ruku. Tatínek maminku konejšil, že k nim přece přijdou ještě vnučky Bětuška a Terezka, dcery Erika a Joanny. „Obě jsou ještě malé, tak se neboj, že si budou nazouvat toulavé botičky maminko“ uklidňoval situaci tatínek. Tariel nato prohlásil, že se ještě dva dny tedy zdrží, ale pak už odjedou. A hned seznámil sestru s cestou, které je čeká. „Nejdříve pojedeme přes Alpy, vysoké hory, do země vlašské, kde se výtečně prodává vzácné koření a také zkusím prodat některé zlatnické práce mého bratra. Pak se přeplavíme lodí přes moře do nomádské země a podle moře budeme putovat až k řece Nil a do Alexandrie. Tam mám již téměř rok sjednaný obchod, pro který budu muset najmout menší karavanu s velbloudy a s nimi se vrátíme přes Mrtvé moře až domů do Damašku.“ Anička se nestačila ni divit, úplně se jí točila z té dálavy hlava.

Druhý den ráno šla spolu s Kamilem za svým bratrem Erikem, aby celou rodinu pozvala na večer k rozloučení se před cestou. Chodívala tak jako malá holka často a také si již vyslechla od Joanny celý příběh, co se jim kdysi udál na dalekém severu. Věděla tak i o její sestře Janice, co si vzala za muže člověka, kterému zachránil Erik život a který je nyní ve službě u samotného švédského krále. Také nezapomněla popsat, jak vypadá, jak je celý černý a jak se tím liší od všech lidí co tam žijí. A i o tom, jak se jmenuje, že mu říkají Mirek, protože jeho jméno nikdo nedokázal vůbec ani vyslovit. Anička to celé poslouchala jako pohádku a moc se jí to líbilo. Pochopitelně Erik s Joannou slíbili, že večer přijdou i s dětmi do chaloupky na rozcestí.

A večer plný loučení přišel. Mamince by se bývaly očima proháněly jen slzy smutku, ale naštěstí malá Bětuška s Terezkou to zachránily. Obě byly taková sluníčka jako jejich teta Anička a jejich úsměvy dokázaly bořit jinak nezbořitelné bariéry. Všichni si vyprávěli až do noci. Jen Tariel šel dříve spát, věděl, že syna se sestřičkou může vzít na vůz, kde se ráno trošku ještě dospí. Ostatní vzpomínali na to, co jim život všechno přinesl, přišla i řeč na cestu, kterou kdysi šel Erik na daleký sever. Kamil však věděl, že pojedou na jih, tatínek jej dávno spoustu věcí naučil a tak se ještě před spaním šel podívat na rozcestí, kde se v rodině už událo tolik věcí. Všichni usnuli jako když je do vody hodí.

Kohout je ovšem nemilosrdný budík a tak Tariel, sotva jej zaslechl, vyskočil jako před dávnými lety, když byl ještě mladík a hned probudil ostatní. Na rozcestí, do ranní mlhy šli nejen tatínek s maminkou, ale i Erik s Joannou, děti nechali ještě spát. Dědeček připomněl Kamilovi, že jeho tatínek, v jeho věku, odcházel také z tohoto domečku, ale pěšky a do nejistoty. Jenže vnouček napůl ještě spal a tak jej tolik nevnímal. Anička se pak ještě se všemi rozloučila jako poslední. Když dávala políbení mamince, slzička také přišla. Maminka ji líbala stejně jako její bratry, když se za dřívějších ranních oparů loučili oni. Pak následoval jen vzdalující se klapot koňských kopyt a Tarielův kupecký vůz se pomalu ztrácel v dálce na straně polední.


Anička listí   |   Holčička  
  Díly pohádky
Aniččino putování

Navazuje na předchozí...
Tři cesty
  |  Rozcestí
|   Damašek |  Tariel
|   Pamír |  Jindřich
|   Aral |  Erik
|   Domů |  Setkání

| | |   Všechny pohádky   | | |           | Mapa webu |
Zajímavé odkazy | Fotografie přírody | Řeka Labe, fotografie | Hradce Králové - fotografie | Sluneční fotobanka | Antikvariát Kačur | Knihy a knihkupectví

© 2007 - 2017 Václav Černý vaclav.cerny@sije.cz Veškerá autorská práva vyhrazena. Šíření pouze se souhlasem autora!

Poslední aktualizace: 24.5.2014 Václav Černý