Aral

autor: Václav Černý
  velbloud

4. díl pohádky Aniččino putování

Anička, stejně jako její průvodci došli do vesnice, celí utrmácení. Muž se ženou, kteří byli u Čho pro radu a pomoc, nabídli Aničce nocleh do druhého dne, aby se posílila před cestou. Anička to s díky přijala, byla moc ráda. Večer pak všichni zašli za místním kupcem, který pak poradil, jak se dostat až do Samarkandu, dál nikdy nebyl. Cesta to byla dlouhá, vedla přes mnohé pustiny a čím blíž k Samarkandu, tím větší vedro a méně stromů se stínem. Ode všech pak Anička dostala společným darem nějaké sušené maso a koženou nádobku na vodu, nezbytnou součást cest v těchto končinách. Večer si pak všichni ještě nějaký čas vyprávěli o životě. Druhý den brzo ráno pak Anička naposledy zamávala a ubírala se po svých směrem, který ji naznačili.

Nebylo to tak úplně snadné. Touto cestou z druhé strany jela s Tarielem a Kamilem ve voze. Vůz se sice dost natřásal, ale stále to bylo na voze. Šla stále dolů, klesání bylo stále mírnější. Zpočátku jen uždibovala sušeného masa, sbírala plody, kterých bylo po okolí dost a pila vodu z potůčků, které byly stále větší, ale také jich ubývalo. Někdy již měla pořádnou žízeň a všechnu vodu u sebe vypitou, než přišla k dalšímu zdroji vody.

Jednou, to když putovala již třetí týden, přišlo jí to úplně beznadějné. Vodou šetřila, ale pít musela, nakonec už nebylo co pít a vyhlídka dalšího potoka v nedohlednu. Anička šla pomaleji a pomaleji, až se jí podlomila kolena a zůstala ležet na zemi. Horko bylo veliké a netrvalo dlouho a Aničce se začaly zjevovat vidiny. V jedné viděla svoji maminku a tatínka, v další pak svatbu Týny s Jindřichem, kde byla ještě úplně malinké miminko, pak jak chodila do školy, cestu přes Alpy, loď plující z Neapole, Mustafu, Damašek... a pak nad ní letěl sokol. Náhle ucítila na rtech vlhko a bezděčně olízla vyschlé rty. Slyšela nad sebou mluvit nějaký hlas. Zdál se jí povědomý, ale zatím jej nepoznávala. Dokázala však vypít pár doušků vody a pak hned zase usnula.

Když otevřela oči, viděla nad sebou natažené silné plátno. Poznala, že je ve stanu, ale nemohla se moc hnout. Za chvíli slyšela blížící se hlasy. Otevřela pomalu oči a nad ní stál, ano byl to on. Byl to ten mladý muž, kterému k ní odlétl sokol. V horách se naučila řeč a tak rozuměla, co jí povídá. Řekl jí, že byla celý den a noc ve stanu a spala. Každou chvíli se za ní chodí dívat. „A proč jsem tady?“ ptala se Anička, která se stále nemohla vzpamatovat a stále nevěděla co se děje. „Sokol tě našel!“ zaslechla od mladíka. „Jmenuju se Ordik a tebe si pamatuju. Před více než rokem mi odlétl sokol k tobě, tak jsem ti jej dal, ale po třech dnech se mi zase vrátil. Od té doby je to můj nejlepší společník. Nedávno jsme vyjeli na lov až do těchto končin. A dál, to už si domyslíš. Jak se vlastně jmenuješ a co se ti stalo, proč ses ocitla právě tady a teď?“

„Anička“ dostalo se mu odpovědi. Jenže k vyprávění byla Anička stále dost slabá. Ordik jí přinesl nějakou kaši na posilněnou a do koženého měch vodu. „povím ti tedy ještě něco já“ reagoval na její únavu. „V těchto končinách je dost pustá step, jezdíme sem občas na lov, ale když neznáš, kde je tu voda, můžeš zemřít žízní, vždyť se ti to málem stalo. Je zvláštní, že se vidíme již podruhé. Myslím, že ti musím pomoci tak, jak je v mých silách.“ To už ale jenom sledoval její zavřená víčka a tak ji nechal ještě spát.

Probudila se až druhý den ráno. Ordik ležel na kůži vedle ní. Jakmile vycítil, že se probudila, otevřel oči. Anička se již cítila mnohem silnější. Vstala sama a šla se podívat ven. Kolem bylo ještě několik podobných stanů. Za nimi viděla asi patnáct koní. Vzpomněla si, co jí její zachránce říkal a začínala si vybavovat co se vlastně stalo. Pochopila, že jí docházela voda a že viděla sokola, co jí zavedl k Čho. Bylo jí náhle jasné, že svůj osud neobejde.

Ve stanu již na ni čekal Ordik. Konečně mu mohla vyprávět o tom, co se stalo, i o tom, kam ji zavedl jeho sokol. Vyprávěla o mudrci vysoko v Pamíru, o tom, co ji naučil a o její cestě do vesnice, i o tom, že jde do Samarkandu. „Do Samarkandu?“ udivil se Ordik. „Vždyť tudy tam cesta nevede. Tudy jdeš na severovýchod od místa, kde jsi vyšla. A ty jsi měla jít na severozápad. Pomohu ti dostat se do Samarkandu.“ Vylezl ze stanu a zapískal. Za malou chvilku se vrátil se sokolem na levé ruce. „Hle, tvůj pravý zachránce. To on mě stále vedl za tebou.“

Pak se Ordik sešel s ostatními muži z jejich vesnice. Dlouho se radili a pak Ordik zavolal na Aničku. Když mezi ně přišla, promluvil nejstarší z nich: „Slyšel jsem o tobě mnohé, dívko se světlými vlasy. Také vím, jaké události vedly k tvé záchraně. Nabízíme ti zde, pojď s námi do naší vesnice. Tam se o tebe postaráme a na oplátku zase ty pomůžeš jedné naší ženě. Již skoro nemluví, chodí jen sama ke studánce a její smutek je hlubší čím dál víc. Přála si mít děti, ale nemá je. Její muž tu s námi není, ani nemůže být. Ordik mi říkal u jakého jsi pobývala mistra, věříme ti. Až si dostatečně odpočineš, doprovodí tě Ordik až do Samarkandu. Je to celý měsíc cesty na koni. Nevím, jestli bys tam dokázala dojít sama. Když neznáš skryté prameny vody po cestě a jdeš pěšky, vydáváš se takřka do záhuby. Přijímáš?“

Anička byla mile překvapena touto nabídkou. Věděla, že ráda pomůže té ženě a do Samarkandu se také chtěla dostat živá. Také Ordikovo srdce jí vůbec nebylo jedno. Chvíli sice přemýšlela, ale už věděla, co chce. „Ano, pojedu s vámi a pomůžu té ženě. Vaše pomoc mi zachránila život a tak je nyní příležitost vám to oplatit.“ Zahlédla Ordikovu tvář, jak se naplnila štěstím a jeho rty se zvedly k úsměvu.

Po této poradě sbalili stany a vraceli se domů. Anička seděla na koni za Ordikem. Sokol Aničku znal a proto někdy seděl i na její ruce. Dostala k tomu silnou kůži, aby se jí nezaryl do ruky. Byla to zvláštní cesta. Trvala sice až do druhého dne, ale za tu chvíli se Aničce zdálo, jako kdyby ji k Ordikovi něco velikou silou táhlo. Z něj cítila totéž a chvílemi se jí zdálo, že se na tom koni oba úplně vznáší. Po cestě si oba vyprávěli další příběhy se svého života. Snad i tomu koni muselo být, jako když na svém hřbetě nese vánek.

Ve vesnici se málo lidí zajímalo o úlovek z lovu, ale úplně všechny zajímala světlovlasá dívka, co seděla za Ordikem. Děti se seběhly a každé se jí chtělo dotknout. Anička se na všechny usmívala a jedno po druhém je hladila. Jako poslední byla dívka, asi nejstarší z dětí. Byla o půl hlavy menší než Anička a jako jediná se na ni nedívala úplně dětskýma očima. Podívaly se na sebe, neřekly ani slova. Pak vzal Ordik Aničku ke svým rodičům. Přijali ji hned jako za svou dceru. Ordik jim vyprávěl co se stalo a co slíbil starší jejich vesnice. „Zůstaň u nás a buď jak Ordikova sestra.“ řekl jeho otec a usmál se. Anička se usmála také, ale zatím nevěděla co se děje. Něco viselo ve vzduchu a ona zatím nevěděla co.

Poznala to až druhý den. Setkala se s tou dívkou, co se na sebe tak dívaly. Její pohled byl ještě ostřejší a Aničce z toho bylo smutno. Zeptala se jí tedy, co se tu děje. Dívka nechtěla a nechtěla, jenže Anička na ni smutně naléhala tak dlouho, až se podvolila. Anička se dozvěděla, že rodiče dívky a rodiče Ordika se již dohodli, že si ji vezme za ženu. Když však přijel s Aničkou na koni, celé to se úplně zhroutilo v její duši. Náhle Aničce bylo jasné, proč Ordikův otec říkal, že budou s Ordikem jako sourozenci. Vzala tedy dívku stranou a vše ji vysvětlila. I to, jak ji Ordikův sokol našel, jak slíbila pomoci té ženě a že pak se musí vrátit domů, jaká ji ještě čeká daleká cesta. Dívka konečně dostala do tváře jinou barvu a poprvé se na Aničku usmála. Prozradila jí, že se jmenuje Arina a že je ráda, že se vše vysvětlilo. A Anička také byla ráda.

Když se vrátila, pozorovala na Ordikovi změny. Nebyl takový jako dřív, ale ona věděla, co jej trápí. Věděla, že tohle mu nemůže říct, protože by vše zkazila. A také ji čekala návštěva u té ženy, co jí měla pomoci. Ordikova matka ji k ní zavedla až dalšího dne, ale poté se hned vrátila zpět. Ve stanu zůstaly dvě proti sobě. Anička, jako někdo mezi vyrostlým dítětem a mladou ženou a proti ní žena která již třicítku měla dávno za sebou a v očích bolesti a žalu, že by to i skála stěží unesla. Anička ji nejdřív pozdravila. Žena ji pak po zamumlané odpovědi vybídla, aby se posadila na kůži na zemi. Aniž by o to Anička slovem žádala, začala sama své povídání.

„Když mi bylo deset let, zasnoubili mě rodiče s mým budoucím mužem. Vůbec jsme se nepřátelili, měli jsme k sobě daleko, ani jsem nechápala co se se mnou děje. Maminka mě připravovala na to, jak budu udržovat jurtu a v ní oheň a starat se o děti. Časem mi docházelo, že se rodiče dohodli o nás bez nás. Když mi bylo šestnáct let, vlastně jako tobě Aničko, vystrojili nám svatbu. V noci jsme si řekli s mým mužem, že tohle ani jeden z nás nechtěl. Byla jsem ráda, že si myslíme to samé, ale nic se nedá vrátit. A tak jsem se tedy starala o naší jurtu a můj muž jezdil se svými stády po okolí a viděli jsme se jenom několikrát. Takto jsme žili mnoho let. Potom jednou zjara, když chtěl vyhnat své stádo z ohrady, přihnala se zběsilá horda. Kdo se včas nestihl ukrýt, toho nešetřili, kdo byl starý, s tím se nezabývali a neměli slitování, mladé hnali do zajetí. Jednoho dne jsem tak přišla o oba mé rodiče i o muže. Rodiče jsme o den později pohřbili, společně s mnoha dalšími starými lidmi, od toho dne je nás tu jenom polovina, ta co zrovna byla v horách, nebo se někteří schovali v hustých keřích, nebo jako já a několik žen jsme čistily studnu a tak jsme se do ní schovali. Mého muže odvlekli a šestnáct let jsem o něm neslyšela ani zmínku. Nebyli jsme si blízcí, přesto jsme si neubližovali, téměř jsme spolu nemluvili, dostala jsem jediný polibek a to na svatbě. Myslím na něj často, občas navštívím jeho matku, to je jediná má blízká příbuzná. Ona později litovala té svatby, která neměla žádný smysl, škoda, že to pochopila až když se nedalo nic dělat. Chodívám někdy ke studni, kde jsem byla schovaná a vydržím tam třeba i půl dne, několikrát jsem tam spala. Jednou nad ránem jsem si myslela, že otevírám oči a zahlédla jsem svého muže, jak je omotám provazy dívá se do země a nic neříká, jen úpí bolestí a steskem.“

Anička poslouchala, ani nedutala. Když žena skončila povídání a pohledem sjela na zem, zeptala se jí Anička: „A ví o tom ještě někdo z vesnice?“ „Každý o tom ví, ale ty jsi za celé ty dlouhé roky jediná, komu jsem to vyprávěla. Ostatní mi pomůžou, když je třeba s prací, však pomáhám i já jim, ale nikdo nechce slyšet mé vzpomínky, každý na ten nájezd hordy chce zapomenout.“ Anička už začínala chápat, kde je největší bolest. Té ženě chyběla úplně ta nejobyčejnější láska, kdy si jeden s druhým můžou říci pár slov, jak se daří a utěšit se když není do zpěvu. „A jak se jmenoval tvůj muž?“ zeptala se po chvilce váhání. „Jakun“ odpověděla bez zaváhání. „Nezbylo mi nic než vzpomínky na něj.“ Po tomto povzdechu se Anička zeptala, zda smí spát v její jurtě. Žena nejdříve váhala, ale pak souhlasila.

Anička došla k Ordikovým rodičům říci, kde bude nocovat, aby o ni neměli starost a při odchodu zahlédla Ordika, jak se jí zadíval upřeně do očí. Sklopila zrak a pospíchala na místo, kde si dohodla spaní. Když vstoupila do jurty, zeptala se Anička ženy, jak se jmenuje, trochu se styděla, že to ještě neví. „Karalja“ dostalo se ji odpovědi. „Ani mi tak nikdo neříká, všichni ví jak se jmenuji, když někdo přichází, tak mě pozdraví, ale nejmenuje mě. Je to zvláštní. V době kdy ses narodila, jsem přišla o muže, přesto až ty se zajímáš o mé jméno. Tvoji zemi vůbec neznám, přesto si s tebou nejvíc povídám. Jsem ráda, že jsi tu.“

Až do noci si obě vyprávěly a staly se přítelkyněmi. Celý týden strávily společně s různou prací a už o sobě věděly hodně. Potom projevila Karalja neobvyklé přání: „Přála bych si být ti společnicí na tvém návratu domů. Možná, že poznám tvé sourozence, možná poznám i mnohem víc. Tady mě nikdo nedrží, ale podle našich zvyklostí se nesmím znova vdát, když tělo mého muže nebylo objeveno. Takhle oznámím všem, že jej budu hledat.“ Anička zůstala stát jako opařená. Chvíli naprázdno polykala, toto nečekala, ale pak si vybavila příhodu se sokolem a také si přiznala, že nemá takový cit na vodu, jaký by cestou potřebovala. Chvíli nahlas přemýšlela a pak souhlasila.

Od té chvíle se vlastně již obě jen chystaly na cestu. Doprovodu Ordika do Samarkandu však byly rády. Dalšího dne Anička pobyla chvíli s Arinou. Promlouvaly spolu o tom, jak se Arina bála.- Nyní z ní bylo cítit jak se bojí znova. Když se však dozvěděla, že Ordik bude doprovázet nejen ji, ale též Karalju, ulevilo se jí. Potom doprovázela Aničku s Karaljou, když obcházely všechny lidi ve vesnici a loučily se s nimi.

Poslední noci již spali Anička, Ordik i Karalja v jurtě u Ordikových rodičů. Brzy ráno se všichni vypravili na cestu do Samarkandu. Ordik měl svého koně a Anička společně s Karaljou také jednoho. Cesta jim ubíhala dost pomalu. Museli šetřit vodou, ale měli s sebou sokola, který jim ukazoval, kudy mají jít. Koně ve vedru často museli odpočívat, takže je občas i vedli. A ty cestovní útrapy trvaly skutečně celý měsíc. Step se střídala s polopouští a zdálo se to nekonečné. Když však potkávali kupecké vozy stále častěji, bylo jim zřejmé, že Samarkand nemůže být daleko. Jedné věci se však Anička bála. Po promluvách s kupci se dozvěděla o dalších tureckých vojnách a o tom, že do Damašku se nyní vůbec nelze dostat a zboží do Evropy se vozí severními cestami, kde však číhají zase jiná nebezpečí. Poprvé tomu ani nechtěla věřit, ale slyšela to několikrát. Věděla záhy, že její domov je ještě dále, než si vůbec připouštěla.

V Samarkandu se na jednu noc všichni ubytovali u kupce, kde byla Anička s Tarielem a Kamilem. Od něj se jí dostalo jen potvrzení toho co slyšela na cestě a také rady, že do Evropy se může jet přes Aralské jezero a pak někudy severní cestou, kde jsou nekonečné roviny a cesty značně nebezpečné. Druhého dne se s nimi Ordik rozloučil a vracel se domů. Anička musela trochu utěšovat Karalju, protože ta za celý život byla od své vesnice jenom půl dne pěší cesty v horách. Rozhodla se však odjet, proto si více a více zocelovala mysl a byla z ní statečná žena. Kupec, u kterého byly ubytované jim pak nabídl, že je pošle k jinému kupci, který brzy pojede přes Aralské jezero až ke Kaspickému moři. Obě to přijaly s nadšením, putování bez průvodce bylo nebezpečné. A onen kupec jim nabídl, že je vezme. Na oplátku mu občas pomůžou s koňmi a později s velbloudy. A svého koně dají do jednoho spřežení. Obě souhlasily a druhý den již měly za zády nádherné kopule věží v Samarkandu.

Cestou se od kupce dozvěděly, že jednou byl až v Damašku a že zná Adina otce, prodával mu tehdy hedvábí a kupoval samet. To jim výrazně pomohlo v pochopení se. Kupec chápal, že Anička se vrací domů, ale čekání Karalji, tomu se podivoval. Řekl, že v Samarkandu, kde žije, když se něco takového stane, čeká žena na svého muže sedm let, potom již je jenom na ní jak naloží se svým životem. Zároveň chápal, že v každém kraji jsou jiné zvyky a také si rád poslechl vyprávění Aničky o tom, jak to vypadá v její zemi.

Kupecké vozy jely pomalu, nebylo možné se hnát, bylo stále veliké vedro. Cesta vedla kolem řeky, jakou ještě Anička nikdy neviděla. Měla ohromné koryto, v němž teklo jenom malinko vody. Kupec vysvětlil, že zjara, když tají sněhy na horách je koryto plné, ale ta voda je už pryč. „Na konci léta potom řeka úplně vysychá na několik týdnů a do Aralského jezera v tu dobu nepřináší žádnou vodu. Jedeme ještě dost brzy, stačím uskutečnit ještě cestu zpět, ale znovu sem bude možné jet až na začátku zimy. Jedině, že bych si najal karavanu s velbloudy, ale to je pomalejší a dražší a dělávám to až od Aralského jezera, na týdenní cestu. Potom zase překládám na kupecké vozy.“ Obě poslouchaly kupce s napětím, vždyť se dozvídaly stále nové věci.

A řeka vypadala tak, jak kupec popsal. Cestou minuli rozsáhlé bažiny, ale jak pokračovali, tak vody v toku ubývalo. Ve městě na okraji jezera bylo třeba přeložit na karavanu. Ale volná byla jen jediná a její majitel žádal vysokou sumu, vyšší než mohl kupec dát. Když kupec odcházel se svěšenou hlavou pryč, Anička, jen co ho zahlédla, hned se vydala za majitelem karavany. Přistoupila k němu a položila ruku na jeho čelo, aniž vůbec promluvila. Byl to starý člověk, který se ovšem stále těšil veliké životní síle. Anička cítila, že má v duši trápení. Dal by se najmout, ale nechtěl odjet z města. „Pomůžu ti s tvým trápením.“ pravila Anička, aniž by zatím věděla, jaké to trápení vlastně je. Vtom přiběhla jeho žena s ohromným křikem. Ani jí nebylo rozumět, byla silně rozrušená. Když popadla dech, řekla svému muži, že jejich dcera zažívá poslední hodinku. Anička se hned zeptala, smí-li jejich dceři pomoci. Žena chtěla něco namítnout, ale její muž Aničce pokynul.

Přišli do jedné temné místnosti v zadní části budovy. Tam se dusila mladá žena, jejich dcera Jamila. Cestou minuli jejího muže, který nervózně přešlapoval a nevěděl co má dělat. Teprve když Anička přišla až k Jamile, zjistila, že čeká miminko a že se úplně dusí. Hned poručila oběma mužům, aby ji přenesli na dvůr do stínu velikého stromu. Jamila, ač její pleť bývala tmavá, tak úplně jako by ztratila svoji barvu. Sotva s jejím lůžkem přešli práh, bylo znát, že se již dokáže nadechnout. Pod stromem řekla Anička jejímu muži, aby se posadil vedle ní a chytil ji za ruku. Rodiče poslala pryč. Sama se potom posadila vedle lůžka z druhé strany a začala svými prsty přejíždět Jamile pomalu po krku. Cítila, jak tam má usazené shluky a ty jakoby se pod jejími prsty pozvolna rozpouštěly. Hodnou chvíli se tak dotýkala jejího krku a pak i míst pod ušima a postupně celé hlavy. Potom jejího muže poslala pro vodu a pro rodiče. Když přišli, jejich dcera měla daleko krásnější barvu. Oběma se nesmírně ulevilo a staré mamince se objevily v očích slzičky štěstí. Objala svoji dceru a potom Aničku. Od té chvíle se stala Anička jejich hostem.

A Anička věděla, kdo ji doprovází, proto požádala, zdali by mohla přizvat i své dva spolucestující a dostalo se jí vřelého souhlasu. Když pak majitel karavany uviděl kupce, kterému nasadil přehnanou cenu, zastyděl se a omlouval se. Teprve nyní se vše vysvětlilo. Majitel karavany se obával o život svojí jediné dcery a nechtěl ji opouštět, zároveň byl také obchodník a nechtěl odmítnout zákazníka, proto nadsadil cenu na nesplnitelnou výši. Vše si vysvětlili a Anička byla nyní sluníčko pro úplně všechny co tu byli. A bylo to právě sluníčko, které pomáhalo Aničce s odstraněním strachu, který byl usazený v dceři hostitele. Až do večera si vyprávěli, jen Anička každou chvíli chodila za Jamilou. Ta ležela v klidu, protože její muž jí neopouštěl a stále byl s ní.

Pozdě v noci, když všichni už spali, probudil náhle Aničku křik Jamily. V tu chvíli ji již její muž budil také a táhl ji k Jamile. Anička již poznala, co se děje! Dala vzbudit Karalju i matku Jamily a oběma hned rozdělila úkoly. Karalja umývala postel a podlahu a matka donesla všechno čisté povlečení co našla. Sotva to bylo hotové, zase se zdálo, že se Jamila dusí.

Anička věděla, že se to nikde nedělá, ale měla svůj vlastní rozum a poslala matku pro muže Jamily. Jak matka, tak Karalja se divily, ale Anička byla neoblomná. Jamila potřebovala pro překonání strachu být držená za ruku od svého muže, to Anička cítila a tak to celé udělala, aby to šlo.

A skutečně to šlo. Dušení ustupovalo, ale Jamila musela i dál zhluboka dýchat. Trvalo to ještě hodnou chvíli, ale za chvilku držela Anička v ruce malou holčičku. Její pláč vyvolal úsměv na tvářích všech. Jamila se konečně mohla pustit svého muže a vzít si do své náruče svoji holčičku. Byla naplněná štěstím. „Jak jí budeme říkat?“ zeptala se její matka. „No přece Anička“ vykřikl bez rozmyslu novopečený tatínek. Všichni se na sebe usmáli a bylo rozhodnuto o jméně.

Jak novopečený dědeček, tak i kupec, co vzal Aničku s Karaljou, oba celí nesví čekali za dveřmi a když slyšeli pláč, bylo jim oběma krásně. Později se k nim přidal i tatínek Aničky a její babička s Karaljou. Do rána zůstala ještě Anička s Jamilou, ale již jí nebylo třeba, jen na počátku, kdy malou Aničku umyla a dala poprvé nakrmit k mamince. Do svítání nespal asi nikdo kromě novorozeněte. A tak druhý den tak porůznu odpočívali po té náročné noci. A majitel karavany ještě slíbil kupci, že odveze je i jejich zboží do města na kraji pouště, kde si budou moci zase koupit koně. A Anička dostala od Jamily malý tyrkys, aby jí připomínal, až bude doma, že v daleké cizině jsou její spřízněné duše, které na ni nedají dopustit. Den nato pak devět velbloudů, naložených zbožím a vodou na dalekou cestu opouštělo město na břehu Aralského jezera a putovalo se svým pánem, kupcem ze Samarkandu, Aničkou a Karaljou na severozápad, tam kde Anička ještě nikdy nebyla.


Samarkand   |   Holčička  
  Díly pohádky
Aniččino putování

Navazuje na předchozí...
Tři cesty
  |  Rozcestí
|   Damašek |  Tariel
|   Pamír |  Jindřich
|   Aral |  Erik
|   Domů |  Setkání

| | |   Všechny pohádky   | | |           | Mapa webu |
Zajímavé odkazy | Fotografie přírody | Řeka Labe, fotografie | Hradce Králové - fotografie | Sluneční fotobanka | Antikvariát Kačur | Knihy a knihkupectví

© 2007 - 2017 Václav Černý vaclav.cerny@sije.cz Veškerá autorská práva vyhrazena. Šíření pouze se souhlasem autora!

Poslední aktualizace: 24.5.2014 Václav Černý